Ztroskotancův průvodce po Zakynthosu - III. část (roadtrip)
Potom, co jsme se přismahli, neprozíravě nenamazaní cestou na oběd (poledního sluníčka stačí fakt pět minut), jsme tedy v úterý vyrazili na Tour de Island. Chtěla jsem připravit itinerář, ale nakonec nebyl čas a jeli jsme téměř “v reálném čase” (s body, které jsme chtěli navštívit) podle mapky ostrova, kterou jsme si vzali na ulici - naštěstí, protože s tou, kterou nám dali v půjčovně, bychom dojeli maximálně tak do… hor, a nevěděli, kudy zpátky :).
Apropó, půjčovna. Místo původně objednaného Atos Prime jsme z “náhradní” půjčovny dostali ve stejné cenové kategorii Kiu Picanto. Pěkné auto, skoro nové, Lvíček tvrdil, že by bylo přesně pro mě, protože se s ním skvěle manévruje, a sice maličké, ale uvnitř poměrně dost prostorné. Menší šok jsme zažili jenom v kufru. To auto NEMÁ kufr a Lvíček se okamžitě omluvil našemu autu za nadávání na malý nákladový prostor (=vejdou se do něj jenom tři zimní gumy ;)). Do kufru Picanta se nevešel ani batoh; měl asi tak třicet centimetrů na šířku a šedesát do hloubky. Nevešel by se tam ani náš standardní nákup, takže označení “nákupní taška” by bylo pro Picanto značně nadnesené - s ním se dá jet na nějaký vážně míněný nákup leda se sklopenými sedadly.
Z Tsilivi jsme tedy vyrazili “nahoru” kolem pobřeží až do Alykes, kde začala být sranda. Tedy stoupání. Na to, jak malý je to ostrov, jsou tam docela vysoké hory, a i do těch největších výšek jezdí s řeckou řidičskou bohorovností po úzkých serpentinách náklaďáky. (Taky je tam skoro každé auto obouchané, Řekové si prostě moc s předpisy hlavu nelámou a ono to tam upřímně ani moc nejde…)
Přejeli jsme jakeš takeš hory a dorazili do Anafonitrie, kde jsme trošku klopotně, ale nakonec úspěšně našli klášter Panny Marie. (Snažili jsme se zaparkovat co nejvíc do stínu, ale stejně byla klimatizace v Picantu naprosto k nezaplacení. Vlastně, vyčíslit by se dala, tuším kolem deseti eur ;).) Opravdu působí trošku bulharsky, ale v našem případě vevnitř hlídkovala Řekyně, takže fotit se dalo jen zvenku. Vynahradili jsme si to focením a filmováním hravých koťat, která bydlela v krabici vedle kláštera (možná hodím i fotku :)).
Pak jsme se jeli mrknout na Navagio seshora, protože na lodi se nám k němu nechtělo. Na jednom plácku v lese jsme trochu zaváhali s navigací, tak jsme se šli zeptat místního stánkaře, který si stolky s ovocem, sladkostmi a medem na tak zapadlém místě rozložil nepochybně jen kvůli nám podobným. Rada a fotka osla nás stála pět eur za dvě skleničky medu, a za chvíli jsme dojeli na parkoviště u Navagia. Lidí jak… mraků, ale krásný výhled a pěkné fotky.
Pak jsme se jeli najíst a nevím, jestli jsme v Kampi našli tu správnou restauraci na útesu, protože na nás evidentně nebyli připravení a byli naprosto v šoku, že někdo chce jíst v poledne (ale chápu, že do restaurace na útesu, kam prý zapadá naprosto úchvatně slunce, jezdí všichni… na západ slunce). Já tedy dostala nic moc keftedes bez omáčky a s hranolky, které byly evidentně ohřívané včerejší, a Lvíček docela slušného králíka. Po posilnění jsme se vydali zbytek ostrova objet z jihu. Neminuli jsme Exo Choru s nejstarším olivovníkem, dokonce jsme se u něj vyfotili, ale v Maries jsme ani nevystupovali. Po minutí Laganas (tam bych fakt nechtěla ani zadarmo) jsme zaparkovali u pláže Kalamaki, kam jsme měli původně jet, a Lvíček se rozhodl, že se vykoupe - já s ohledem na své spáleniny, ceny slunečníků, převlékání a tak podobně jsem se toho osvěžení vzdala.
Ještě před pláží jsme dostali letáček, že je to želví pláž, že se nesmí zapichovat slunečníky do písku a ležet máme co nejblíž moři (zkrátka, opruz). Lvíček se přezul do plavek snad ještě v autě a než doběhl (doskákal) do moře, opekl si na písku chodidla jako topinky. Bylo kolem čtvrté; budiž mi ten záchvat smíchu odpuštěn ;).
Šla jsem si sednout na terasu nějaké restaurace (i bych si bývala něco dala, ale nikdo nešel) a pozorovala koupající se tečku. Po nějaké době Lvíček vylezl a řekl: “Musím říct, ještěže nám to vyměnili. Tobě by se tady nelíbilo.”
“Proč to?”
“Je to jak rybník.”
“Tolik ryb?” zděsila jsem se.
“No, to taky… ale hlavně - je to úplně klidný, nejsou vlny… a není to slaný. Tady kousek do toho ústí zas nějaká řeka…”
Otřásla jsem se odporem při vzpomínce na moře v Bulharsku, které mělo stejné atributy, a poděkovala prozřetelnosti za změnu letoviska, Tsilivi rox.
Pak jsme dojeli do hlavního města, v kavárně na hlavní (a asi jediné) třídě si dali frappé, k němuž nám donesli dvě sklenice s ledem a láhev vody, která fakt bodla, ještě jednou dík :) a zase trochu přes hory se došněrovali domů. Úplný sever a úplný jih jsme vynechali, kdyby o to člověk jo stál, dá se stihnout celý ostrov za den, kdyby chtěl vyzkoušet i pláže a kulinářské taje jiných letovisek, myslím že na víc než tři dny to nevytáhne. Výlet to byl bezva a doteď na něj vzpomínám, ale proč se trmácet na jiné pláže a v autě akrobaticky svlékat polouschlé plavky a navlékat nohy od písku do už jednou napocených ponožek, to mi celkem uniká :) Není nad pláž do sto metrů od hotelu, kam člověk zvládne i cestu v naprosto zapískovaných pantoflích…