Quanti blog

Při googlení zas nějakých zkušeností k pračce jsem se dostala na nějaký „maminkovský“ diskusák a při prolítání diskuse narazila na příspěvek, že něčí tchyni se nelíbí udržovat „ježíškovskou legendu“ a zvát Mikuláše s čertem (4letému dítěti), protože je to lhaní a když dítě učíme, aby nelhalo, nemůžeme mu sami lhát.

Dotyčnou paní bych docela ráda kopla do úsměvu. Co by vyrostlo z dětí, které by nevyrůstaly v zázemí magického světa, kde existují čerti, víly, přemisťování a hračky v noci ožívají a mluví spolu? Děti moc dobře chápou, že to není lež (a pokud by byla, museli bychom zakázat všechny pohádky, protože draci jsou taky vymyšlení, sudičky neexistují, možnost zakletí je lež…). Zprvu to prostě nerozlišují, a jak vyrůstají, chápou víc a víc, že v reálném světě se tyhle věci dít nemohou, ale neznamená to, že „někde jinde“ taky ne. Já ještě tak v osmi devíti letech věřila na kaňku do pohádky a Arabelin prsten – no proč sakra ne? ;) Jenom mám zkrátka smůlu, že ke mně se podobné gadgety nedostaly.
Děti by měly žít v pohádkovém světě. Jako já ;)

This entry was posted on Středa, Květen 14th, 2008 at 11.29 and is filed under Myšlenkování. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.