Vžum
udělaly poslední dva týdny a dva víkendy, a byly pryč. Strašně utekly, ale zároveň jsem měla pocit, že trvaly celou věčnost. Blogovat by bylo co, ale když byla chuť, nebyl čas, a když byl čas, měla jsem myšlenky na práci, na školu, na nevyžehlený Everest ve skříni nebo večeři. (Vím, že to teď píšu pokaždé, ale mám divnej pocit, když bloguju třikrát za měsíc ;)…) Žiju jakoby na vyšší rychlostní stupeň, ale líbí se mi to. Aspoň než začnou stresy ve škole :).
Minulý víkend jsme jeli na lyže. Jediný teoretický důvod, proč bych chtěla žít v Mostě nebo v Litvínově, by byl skibus do Klínů. Bylo tam moc pěkně, i když modrá už byla celkem pěkně vymrzlá a spodek červené, kde jsem jezdila pak, na tom nebyl o moc líp; jedna dívenka tam sebou docela nepěkně švihla, neměla se ke zvednutí a když jsem jí podávala hůlky a ptala se, jestli je v pořádku, fňukala, že ji bolí hlava. Nic jiného, než jí poradit, ať opatrně sjede k vleku a počká na rodiče, jsem nemohla. Po prvním dnu mě dost příšerně bolely kolena, po druhém to bylo o něco málo lepší, ale musím říct, že carvingy jsou požehnání z nebes a na jejich ovládání jsem si zvykla hned. Půjčené boty byly asi ze Španělska a nohy mi málem v lýtkách upadly, ale ty bílé, hodně vykrojené fischerky bych si nechala hned ;). Taky jsem jela prvně v životě na kotvě a přežila jsem to :). Na to, jak jsem nesportovec a nestála jsem na tom zas asi tři roky, to bylo fakt fajn… akorát ty kolena mě teda štvou.
Tenhle víkend by se asi lyžovalo líp. Víc nasněženo jsem na balkóně neměla celou letošní zimu. Podobně jako Smilla začínám přehodnocovat své vnímání března… nicméně letošní zima je fakt nechutně a nebývale dlouhá. V únoru jsem na víc než týden lehla s hnusným něčím, co se mi z průdušek dostalo do krku a do horních cest dýchacích (a doteď pokašlávám). Jestli je tedy pro mě únor měsíc snížené imunity (už aby bylo to jaro…!), březen, i přes současnou sněhovou nadílku, kalamity, jazyky a uzavírání letišť, mi prostě přináší jaro. Nejen, že to v pátek bylo už na mikinu… ale i organismus nějak pookřává a zimní chcíplost (až na dnešní výjimku, ale tomu návalu sněhu se fakt nedalo odolávat) je pomalu pryč.
Březen je taky měsíc internetu, nicméně přesto, že jsem na internetu s výjimkou lyžařského víkendu fakt denně, zaznamenala jsem to až dneska. Zřejmě už je internet (díky Krausovi ;)) tak rozšířený, že nepotřebuje propagaci. Pořád pro mě ale asi příznačnější, než měsíc knihy - leda by byly školní. Včera jsem se pokoušela pouštět si film a dodívala jsem ho jen s určitým sebezapřením - pořád se mi zdálo, že bych měla dělat něco užitečnějšího.
Že by se ze mě fakt stával workoholik? :o)