Vzduch voněl deštěm, auto karbanátky a my psem…
Vybrali jsme si fakt super den na výlet za vzdálenými příbuznými na jih Čech. Dopoledne cestou tam pršelo. Odpoledne cestou zpět pršelo, padla mlha a udála se hromadná nehoda na D1, díky čemuž jsme se od Benešova do Prahy domotávali víc než hodinu.
Auto nám provoněly karbanátky, které mi maminka připravila na cestu. (Otec maso nejí a ona drží dietu.) Ze začátku to bylo příjemné. Později, když jsme se posouvali krokem na kritických úsecích, už ne. Nakonec jsem se nepoblinkala. Ale těsně.
Interiér bytu {babiččina bratrance a jeho ženy} provoněl pes. Tedy provoněl… já nesnáším pach psů. I koupaných. Tenhle byl pravděpodobně nepříliš koupaný. Počítám že šeltie. Na pohled pěkný, ale snažila jsem se ho příliš nedotýkat. Respektive vůbec.
Jinak to byly příjemné asi tři hodiny. Duševně aktivnější lidi v jejich věku jsem nepotkala. Strýc (?) má daňové poradenství, doučuje angličtinu a němčinu, pracuje s internetem a dobře se s ním debatuje. Říkal, že si připadá jako můj vrstevník. Mně skoro přišel i mladší :))))
Kromě psa mají dvě andulky. Jedna si v mládí spálila křídlo a od té doby je pěší. Chodí prý na procházky pokojem. Její létající kolegyně solidárně pochoduje s ní. Chtěla bych to někdy vidět. Dvě andulky vystrkující bříško jako dva úspěšní komunální politici…
Květen 20th, 2006 at 23.06
[...] Jaro je energeticky náročné. Na jednu stranu úžasně krásné, na druhou stranu morbidně smutné. Jako první liják orve rozkvetlé sakury, spousta lidí neunese nápor a nároky jara… Jo, umřel někdo, koho jsem znala. Nedokážu nad tím brečet tak, jako maminka. Jenom si o trošku bolestněji uvědomím, že tu nikdo nejsme navěky. Že tohle zažiju v životě asi několikrát (a když ne, zažije to někdo jiný se mnou) a že to bude bolet. Vědomí vlastní smrtelnosti je prý jednou z hlavních věcí, která z nás dělá lidi. Občas mě ta antropologie až sere… [...]