Quanti blog

Pátek třináctého se na mně nijak zvlášť nepodepsal, kromě skutečnosti, že jsem nebyla schopná koupit kuře.
Cestou ze školy jsem se stavila v Albertovi, kde měli “kuře a dvě stehna” v akci. Jenomže u pokladny kuře dlouze propíplo a nezapočítalo se. Totéž udělalo při zadání kódu z klávesnice. Byl přivolán vedoucí dne, dumal nad kuřaty u pokladny, v prodejně i v kanceláři a asi po deseti minutách mi řekl: “My vám to kuře prostě nedokážeme prodat. Stáhneme ho z prodeje a zkusíme zjistit, čím to je.”
No dobře; ale připadalo mi zvláštní, že si kuře v letákové akci nikdo od středy nekoupil? Nebo za to mohlo vážně až datum 13.?
Jela jsem pak nakoupit do Tesca. Tam čtyřstehnové kuře nevedou a všechna “běžná” měla datum spotřeby do druhého dne a vyzírala dost nedůvěryhodně, tak jsem udělala na víkendové jídlo jiné plány. Navečer jsme ale měli v plánu procházku, tak jsem navrhla, že bychom to mohli spojit s návštěvou (jiného, místního) Alberta, jestli to tam nebude fungovat.
Oblíkli jsme se, a co já si pamatuju, vyráželi jsme někdy po půl, možná k tři čtvrtě na osm, pohodička, přicházíme k osvětlenému Albertu…
“Do kolika tady vůbec mají,” prohodil Lvíček pár metrů před ním.
“Do osmi,” řekla jsem s klidným pohledem na hodinky, kde bylo… 20:05. Maník před námi zamknul skleněné šoupačky a my jsme se otočili a volnou procházkou zamířili zpátky k domovu.
(Kuře jsem koupila druhý den.)
V neděli jsem opět absolvovala den s rodiči, a vzpamatovat se z něj mi trvalo jen necelé dva dny, což je pozitivní. (Řekla bych, že se nevzdám a budu bojovat, ale v jednání s otcem si člověk připadá napůl jak Sisyfos - a napůl jak blbec.) Na oběd jsme jeli k babičce (klidně bych tam byla na stravu častěji, babiččiny míchanice, v nichž je základem pohanka, jáhly nebo tentokrát čočka, smíchaná s mraženou zeleninou, sojovým masem a kořením, mi chutnají moc) a část návštěvy jsem strávila na zahradě: byla jsem jenom v tričku a v baráku byla zima jak v psírně, zatímco na zahradě sladkých cca pětadvacet na slunci, spousta modřenců, narcisek a květů jabloní. Teplo probudilo i vosy, které asi letos nikde pořádně nezmrzly - aspoň jsem snad ještě nezažila vosy v dubnu.
Jednu jsme likvidovali na babiččině kuchyňském okně a podařilo se ji vyhnat ven. Ta, která vegetovala na kuchyňském okně u našich, už takové štěstí neměla; byla celkem brutálně přizabita a následně zarolována do žaluzií, doufám, že to ochránci zvířat nečtou ;) - a když jsem o tom večer Lvíčkovi chtěla vyprávět, na otázku “víš, že už jsou vosy?” odpověděl pro mě nečekaně “vím, dneska tu jedna byla”. Dneska začalo pršet a zítra se má o deset stupňů ochladit, tak snad o nich zas nějakou dobu neuslyším.
A o tom, že líná huba je holé neštěstí, zase až příště :o).

This entry was posted on Úterý, Duben 17th, 2007 at 22.54 and is filed under Zewl(.net). You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.