Velikonoční posmutnění
Jako obvykle jsme se nadšeně vyhrnuli z auta, nanesli tašky, přezuli se a sdupali po mlynářských schodech pozdravit se s prarodiči. V rychlosti jsem při cestě mrkla vedle schodů na mřížku nad plynovým kotlem, kde se ráda vyhřívala. Asi je venku, řekla jsem si.
Dole nás štěkotem vítal zakrslý zlatý retrívr, neboli voříšek Fifinka, a v závěsu i babička. “Kočička se nám ztratila,” pověděla hned nato a já čekala něco jako ‘od včerejška jsme ji neviděli’.
“Je to už měsíc,” povzdechla. “Byla těsně před okocením a jednou chtěla pustit ven a už nepřišla. Myslela jsem, že rodí u sousedů na půdě, jako obvykle; ale ten to tam prohledal, nasypal jí krmení, a ani po týdnu z něj neubylo…”
Hrnuly se mi slzy do očí. Lvíček se mě pokoušel utěšovat: “Třeba je v bezpečí, někde s koťátkama…”
“Přišla by si pro jídlo,” mávla jsem rukou.
“Mohlo se stát cokoliv. Kočky pořád někde couraj, v polích hodně couraj…” konstatovala babička a v mojí hlavě logický výčet narůstal: auta, děti házející kamením, jed na krysy, myslivci… “A Fifinka ji hledá. Chodí se dívat pod schody, a když řeknem “hledej Micinku”, běží nahoru k sousedovi, jestli tam není. Dobře rozumí.”
Jenomže celá (i když o psu postavy velškorgiho se to dá tvrdit jen špatně) Fifinka mi kočku Kotku nenahradí. Je to pes, a i když mi olizuje kalhoty mezi šprušlema židle, psem zůstane. Kotka byla nejhodnější a nejmazlivější kočička, jakou jsem znala, a s ideálním modem vivendi: půl života venku, půl života za pecí. Byla? Nebo mám napsat je?
Věřím na zázraky. Ale vesnická kočka devět životů spotřebuje poměrně rychle…