Quanti blog

Nevím vám proč, ale je mi dneska prostě dobře. A bylo mi tak i včera. Ráno byste to do mě asi neřekli, protože když mi ujel autobus, který je dřív, mohli byste ode mě bývali slyšet hodně, hodně sprostých slov. Ale dělá se teplo, sluníčko (aspoň relativně) svítí a naproti tomu jsou už jenom 3 měsíce do Vánoc :)) příští týden už snad začnou vycházet některé vánoční speciály (těším se extrémně), ale už včera mi poštou přišel receptář dr. Oetkera právě na vánoce a moje letošní sbírka vánočních receptářů se tímto zakládá :)

Dobrá zpráva je, že rigorózka tentokrát nenarušila moji psychickou přípravu na Vánoce, jako loni diplomka - taky jsem se jí nevěnovala jako diplomce celé léto, ale jen pár týdnů. Jestli ji obhájím, to je tedy zas jiná věc, ale doufat zatím můžu :) Už je odevzdaná a do listopadu bych měla mít jakž takž klid, tedy resp. jiné věci na práci, především pozvolna začít s předvánočním úklidem (to není přehánění, jenom se mi nahromadilo pár kostlivců ve skříních, které bych po pracovní době a o víkendech ráda postupně rozebrala a odnosila do popelnic).

Dneska je to měsíc od zasnoubení. Měli jsme výročí a Lvíček pro mě měl připravený tajný program. Cestou mi prozradil, že jedeme na lodičky - jestli s tím souhlasím, protože úplné vedro už nebylo. To mě nadchlo, čekala jsem prostě romantickou večeři (vlastnoručně připravené bagetky plněné opečenými kuřecími stehýnky a salátem…) na vodě, na lodičky na Vltavu (i když spíš na šlapadla a v teplejším počasí :)) jsem chtěla zajít už dávno. Tak jsme zalezli do motorového člunu (původně byla v plánu pramice, ale J. si nějak namohl zápěstí), nastartovali a jeli - kolem Vyšehradu až skoro k Tančícímu domu. Byla to paráda, pojedli jsme (kormidelníka J. jsem musela krmit :)) a potom jsem měla zavřít oči a neotevírat. Začalo mi to docházet a za chvíli jsem ucítila prstýnek a málem to se mnou seklo :). Pochybnosti, jak odpovědět, jsem neměla absolutně žádné, ale první pocity “poté” mě trochu zaskočily - představy, jako by mládí bylo tím pádem v podstatě v čudu :)) Doopravdy docházet mi to začalo až druhý nebo třetí den. Nejhorší bylo, že jsem to nemohla skoro nikomu říct, protože kromě práce jsem se koncem léta s nikým nevídala, rodičům to bylo záhodno oznámit zároveň a vykládat to po internetu… to zkrátka není ono :) Ale nakonec mě v tomhle směru internet dohnal a předehnal, ale o tom zas jindy.

Jo, jsem cíťa, ale připadá mi, že i náš vztah se maličko změnil. Já se třeba úplně naráz přestala lekat, což se mi jindy stávalo často, když jsem byla někde zády ke dveřím a J. (chodí hrozně potichu ;)) se zjevil v místnosti. Cítím prostě další pouto navíc, je to komplikované popsat :) Jenom jsem od té doby hrozně zhubla v prstech a za chvíli mi to pouto nejspíš spadne… ;)

Pokud se vám zdá tenhle ten příspěvek až nepatřičně sluníčkový, tak se vám nezdá, ale je to pravda. Jenom netuším, čím to je. Zřejmě se mi zbláznila produkce neurotransmiterů, ale nestěžuju si ;)

This entry was posted on Pátek, Září 26th, 2008 at 15.06 and is filed under Zewl(.net). You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.