Takhle mlžný podzim nepamatuju
Včera jsem před spaním otevřela okno a natáhla ruku. Měla jsem pocit, že musím mlhu nahmatat; válela se všude, mezi paneláky, stromy a ulicemi. Jako skoro každý den poslední asi tři týdny. Tak častou mlhu nepamatuju; vzpomínky na podzim 2008 budou nejspíš… no, jednoznačně mlhavé :).
Mlha byla i minulou neděli, kdy jsem vezla maminku k příbuzným. Rodina babiččina bratra a dědovy sestry; bydlí v sousedních vesnicích na Kouřimsku a dostanem se tam většinou jen jednou za rok na Dušičky. Když jsem byla malá, jezdívali jsme tam vlakem. Pak přišla pubertální proluka, kdy se mi nechtělo nikam, babičce vlakem už taky ne a máma měla taky svých starostí dost. Po babiččině smrti nás začal vozit táta autem. Ale táta, pražský intelektuál vyšších kruhů, a venkovští dědečkové a babičky… on se s nimi sice bavit dokázal, dovede se bavit s každým, ale vždycky tam působil podobně nepatřičně, jako třeba kaviár na řízku. Když jsem tedy týden předtím splnila “druhou zkoušku autoškoly“, nebránilo nic tomu, vzít maminu a zajet si ten kousek za Prahu samy.
Teda bránilo: můj zvyk mít korigujícího a napovídajícího Lvíčka vedle sebe. Ale generální zkouška mi dodala kus řidičského sebevědomí, jeden den večer jsme projeli kus trasy (od nájezdu na Spojku po sjezd a pár kilometrů napojení) a pak… dojela jsem s “instruktorem” ještě pro mámu, vyhodila ho v naší ulici a jela najet zpátky na Spojku.
Tam stál vůz údržby a oranžový panáček na nás mával, ať zastavíme. Po chvíli dal pokyn k jízdě a tak jsem se já, trénovaná v nabírání rychlosti v připojovacím pruhu… zařazovala do prázdného pravého na první rychlostí stupeň :)).
To nebyla první komplikace: za Prahou padla mlha. Místy mírná, místy strašná; nevadila by mi tolik, kdyby se i v ní nenašli arogantní řidiči, pro které byla moje “mlžná” rychlost cca o 10 km/h míň než limit důvodem k předjíždění (v opačném směru dtto). Taky jsme projely místem, kde se kyvadlově střídala doprava v jednom jízdním pruhu a řídili to zase silničáři, ale i to jsme zvládly a po pár desítkách minut plazení střídavě 50/80 zabočily na Kouřim.
Po rozbitých okresčičkách jsem jela místy i 30, ale to už nikomu nevadilo, protože široko daleko nikdo nebyl. Dojely jsme dobře, i když od hřbitova jsem se vymanévrovávala dost složitě a u obojích příbuzných musela přeparkovávat (chcíplo mi to při těch manévrech jenom jednou :)). Přitom jsem si Lvíčka nahrazovala polohlasnými komentáři “no já vím, teď dvojka… ta trojka byla moc brzo… tohle jsem měla točit víc…”, pověřila maminku kontrolou nad případnými život ohrožujícími situacemi… a zvládly jsme i zpáteční cestu, kde se nalézala jedna kritická křižovatka s odbočením doleva .)
Takže - v případě potřeby už trochu řídím. Teď se budeme asi trochu prát o volant, jelikož chceme počet rodinných aut zredukovat na jedno, ale vzhledem k tomu, že mi nejvíc vyhovují dlouhé, rovné úseky, které Lvíčka nudí, bychom se mohli nějak shodnout ;)
/pokračování příště…/