Tak nám zabili Ferdinanda
Nemám náladu tenhle příspěvek nějak literárně opracovávat, takže jím budou zmítat podobně rozporuplné emoce, jako zmítají mnou - potřebuju to dostat z hlavy.
Ráno mi na metru do ruky s Metrem vrazili i sušenky. Nepohrdla jsem, jako svačina se k mandarinkám hodily. Nestihla jsem si udělat akorát čaj, tak jsem si ho dala v Týnský. Stala se totiž opět oblíbená libůstka, že první pondělní hodina odpadá, aniž by kdo v pátek co tušil. Tak se pár lidí rozprchlo za vyřizováním; já šla s “jádrem” na “detašované pracoviště” naší katedry a nechala si cestou vyprávět Lexovy recese posílané do Volejte řediteli. Na diplomku by to klidně dalo ;).
Během hodinky jsem šípkovým čajem utužila své zdraví a družným hovorem vztahy se spolužáky ;) a zmizela o deset minut dřív, abych se stihla stavit v Ticketportalu.
“Brý den, máte tu taky normální lístky na koncerty?” zeptala jsem se pána s knírkem a bříškem za pultem s plakáty lákajícími na loutkového Dona Giovanniho. Měl, ale každý úkon v rezervačním systému v IE na staré šunce s modemem, co tam měl, trval… no, několik desítek vteřin až minut. Po čtvrt hodině a několika odkliknutích téhož jsem konečně držela v ruce dva vytištěné lístky na křest a mazala, abych si stihla před Ekoložkou odskočit. Ale dneska byli všichni zpomalení a v klidu.
Odpoledne jsem se s Lvíčkem potkala ve dveřích, tak jsem mu nestihla říct ani o lístcích (které našel na stole), ani o tom, co jsem se během “polední pauzy” dozvěděla na netu. Děkan vypisuje dodatečné konkurzní řízení na místo ředitele KTK. Přijdeme o náčelníka. Nejspíš.
Došla jsem autobus a zhnuseně si celou cestu měřila tlustou, černě oblečenou bábu, která si vedle sebe na sedačku plácla svýho tlustýho černýho psa. Jenom moje nechuť ke konfrontacím mně zabránila, abych jí řekla něco od plic. Ale ne. Radši se do žádných žabomyších sporů pouštět nebudu. (Beztoho byly ty koženkový sedačky hygieničtější, i když všechno je lepší, než ty chlupatiny v novějších tramvajích.)
Ve škole jsem stihla novou informaci infiltrovat do kolektivu i k doktoru Diplomovému, který prohlásil, že to nevěděl, nicméně že ho to nepřekvapuje. Po semináři jsem na něj vystála asi čtvrthodinovou frontu, po níž mi sdělil, že tenhle týden by měl už konečně mít čas na moji diplomku. Věděla jsem, že není lehké ho sehnat, ale na začátku tohohle semestru je snad ještě vytíženější, než na konci předchozích, potažmo ve zkouškovém. Věřím, že alespoň na tu konzultaci nad tématem DP a nad výchozí literaturou ho nějak urvu, a pak už toho moc potřebovat nebudu. Čekala jsem na něj na chodbě současně se Šéfem. Několikrát jsme se na sebe podívali. Nic špatného na něm nebylo vidět.
Cestu domů jsem si krátila přes půdu výtahem, kterým se dá dojet až k zadním dveřím, nejbližší cestou na Můstek. Už během čekání jsem cítila povědomou, nepříjemnou vůni. Když výtah přijel a otevřel se, pach zintenzivnil.
Do kabiny se někdo vyblil.
Punk’s not dead yet.
Listopad 6th, 2006 at 21.32
:)