Quanti blog

Nepíšu. Věřte mi, že je to lepší, protože z letošního mlhavého, potemnělého a studeného podzimu, ve spojení s momentálním stavem nezaměstnanosti, mám po většinu dne náladu nevalnou až depresivní a fňukám nad nespravedlnostmi počínaje tím, že lidi blbí, neochotní nebo nekompetentní práci mají, povětšinou dokonce v centru nebo na metru, zatímco mně na deset reakcí na inzerát přijde v průměru jedna (zamítavá) odpověď, a když jdu na nějaký pohovor, je například v Libuši. (Z tohoto popudu jsem se roztrpčila nad nedělními Střepinami, že reportérka, podivující se v Husákově bytě skládanému toaletního papíru, je o dva roky mladší, a dělá televizní publicistiku, byť jsem po ničem takovém nikdy ani náznakem nezatoužila; závist je strašná věc.) Občas se ale povede nějaký vtipný střípek, tak vám je tady nadávkuju, ať zaženu depresi nastávajících dlouhých zimních večerů (no, svařák je stejně spolehlivější):

• Středa, vracím se z vybírání barvy implantátu.
  “Tak jaký ti tam nabídli?” zajímá se Lvíček.
  “Normálně, červenou, zelenou, fialovou…” líčím s vážnou tváří a vychutnávám si chvilkový pohled nechápavosti a imaginace barevných zubních náhrad :)
• Neděle, rodinná sešlost u Lvíčků, dědeček jako obvykle s nikým nesouhlasí a vyvolává konfrontace. Diskuse se dostává k bodu, jestli sousedům utíká pes, protože hromádky na zahradě od koček určitě nebudou.
  “Je to od koček,” nesouhlasí babička a vznětlivý děda vyletí:
  “No jasně, já tady ničemu nerozumím, nerozumím rozpočtu, nerozumím topení, já už nerozumím ani hovnu!”
• Chronologicky nejstarši, ale největší zásek, a to můj a lingvistický, což se příliš často nestává (a o to je to horší :)). Nakupuju ve štěrboholském Intersparu, Lvíček mezitím v OBI a po cestě domů se vzájemně chlubíme svými úlovky.
  “…a mám i víno, no víno, takový nějaký mešní… nebo ne, stolní, ale prostě takovej ten obyčejnej krabicák…”
  “Cože jsi to říkala?” nevěřícně se ptá Lvíček a já netuším zradu:
  “No, to přece na některejch vínech bejvá… vino di mesa, ale tohle to není…”
  “Víš, co je mesa?”
  “Ne,” pípnu, ale tuším.
  “Mesa je stůl. Ty sis myslela, že v supermarketech prodávaj mešní víno?” směje se mi a mně až teď dochází ta absurdita:
  “No, myslela jsem, že někdo pěstuje mešní víno a pak prostě prodává přebytky.”
  Doma jsem se pak přesvědčila: mše je misa. Jedno blbý písmenko, a to ještě samohláska… Ale taky - koho by to napadlo, když všechny normální okolní jazyky, včetně italštiny (kterou měl na obalu i můj krabicák slovy “vino da tavola”), řeknou stůl úplně, ale úplně jinak.

A teď mě omluvte - půjdu si udělat mešní svařáček…

This entry was posted on Úterý, Říjen 30th, 2007 at 20.25 and is filed under Aktualitky, Zewl(.net). You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.