Sovy a myši
Včera, v nevlídný prosincový den, kdy blížící se orkán už o sobě dával vědět poryvy větru vychylujícími útlejší jedince z trasy, Lvíček onemocněv zůstal doma a já, nemajíc zdroje na oběd pro dva, jsem musela vyrazit s hlavou proti větru vztyčenou do nějakého zásobovacího zařízení a volba padla na Billu, zejména z důvodu nejistoty ohledně sortimentu v ještě zcela neprochozeném konkurenčním zařízení.
Poměrně spokojeně jsem nakoupila nezbytnosti a když jsem balila, všimla jsem si sovy.
Na balicím pultu ležela látková sovička, kterou jsem na našem nedávném nákupním výletě v IKEA obdivovala a nakonec si ji nekoupila, abych nevypadala jak blázen. I když stála deset korun. Billový exemplář vypadal nedestruovaně, neznečištěně a osaměle. Asi se ztratil. Tak jsem ho přihodila do tašky k mlíku a šunce od kosti. Že ho doma vyperu.
Později téhož nevlídného prosincového včerejšího dne jsem vyrazila do centra. Pro změnu poprchávalo až pršelo, největších slejváků jsem ale zůstala ušetřena. Nezůstala jsem ušetřena jiného zvířecího setkání; nebo spíš míjení.
Jedouc domů jsem na vrcholku jezdících schodů zaregistrovala hnědý chomáček. Stejně jako ostatní jsem ho instinktivně překročila a vystoupila na trase A.
Pak jsem poznala, že je to myška.
Pak jsem si všimla, že je ještě živá.
A že někdo se jí instinktivně nevyhnul.
Naražená nejspíš nějakou necitlivou botou na zuby eskalátoru, krvácela, škubala se v křečích a z posledních sil se snažila pokořit stabilní podlážku a dostat se ze schodů smrti, na kterých každým pohybem znovu narážela do tesáků výstupové plochy. Zatím ji stále překračovaly nevšímavé nohy, jen já a jedna dívka - věkem tak gymnazistka - jsme to šokovaně pozorovaly - pak sebou myška škubla a zůstala ležet. Pokrčily jsme rameny, smutně se na sebe usmály a odešly každá na jinou stranu Můstku.
Myši to v metru nemají lehké.
Sovy doma snad lehčí…