Rožnov ještě veseleji
Pojala jsem to nějak moc zeširoka, takže trošku zestručníme. Po návratu byl akorát čas na večeři, takže jsme zaskočili do našeho bývalého hotelu, kde jsem si pamatovala moc dobrou restauraci. Žebírka i krkovička na grilu byly výborné, jen na borůvkové speciality, které jsme si chtěli dát jako dezert, bohužel zrovna ten den nedodali borůvky. Aspoň jsme ušetřili peníze i kalorie :)
A večer? Vzhledem k tomu, že jsme na pokoji našli nejen vinné sklínky, ale i vývrtku, cestou domů jsme si v Bille koupili zmrzlinu a láhev templářského Rulandského modrého a oboje jsme ještě před spaním ztrestali.
A jak se nám spalo :).
Druhý den jsme se vzbudili podle plánu a šli na snídani. Ta byla “servírovaná z menu”, což jsem snad předtím nezažila. Lvíček si dal vajíčka, já skončila u klasiky - šunka, sýr, džem. Vajíčka na másle voněly a chutnaly výborně, ale já a můj žaludek zkrátka takové excesy po ránu zvládáme málokdy :).
A pak jsme se už vydali do skanzenu. Nejdřív Mlýnská dolina, která je vážně báječná (mlýny, pily, hamry, kovárna i lis na olej), ale nemám už sílu ji tady detailně popisovat, a pak do Městečka. Byla zrovna pouť, takže všude ještě víc stánků než obvykle se zbožím možným i nemožným. Ve stánku s noži jsme koupili Petrovi nůž a sobě brousek, obešli stavení (fojtství, pošta…) a šli si sednout na oběd.
Nevím, jestli to bylo tím, že jsme byli v té druhé hospodě, nebo tím, že jsme přišli v plné turistické sezóně a navíc na oběd. Každopádně pohanka se slaninou, která mi loni tak chutnala, byla skoro studená a vůbec nic moc, ale nějak jsme se najedli, napili a platili. Vyšlo to na rovné dvě stovky, takže Lvíček hledal v peněžence ještě drobné, aby dal obsluhujícímu ogarovi aspoň ze slušnosti nějaké spropitné. “Co to děláš?” zarazil ho, a když mu Lvíček peníze dával, vrátil mu je zpátky se slovy: “Víš co, nech si je, rozmnož je, kup jí (=mně) kalhotky a pak je spolu propijeme!” A zmizel. Odcházeli jsme trochu konsternovaní, ale tím nebyl “pravé valašské konverzaci” konec.
Počkali jsme na krojovaný průvod, koupili si v cukrárně uši a došli jsme do pálenice. K mému smutku tam nebyl děda Jeřábek (”to si fotíte mě? tož aby vám nepraskla čočka!”), ale nějaká mladá holka. Ale od rány. Já se rozhodla, že si dám na chuť (a na zatrávení po nevalném obědě) panáčka. Lvíček nemohl, řídil. “Ale když bude dobrá, tak ti koupím celou flašku,” utěšuju ho. “Barmance” zasvítily oči: “To máte dobrou přítelkyni… nebo manželku?” obrátila se na Lvíčka. “Přítelkyni,” ujasňuju. “No ale já bych ji za manželku brala!” kula železo. Lahev jsem nakonec nekoupila - máme jich doma dost - a bylo dost těžké ji neurazit; že mi sice chutnala, ale že ještě máme, a kdesi cosi. (Člověk něco plácne…) Nalévačka mi vnucovala ještě aspoň do druhé nohy, abych nekulhala po areálu, a Lvíček to pak korunoval konstatováním: “Tak to si tě nevezmu!” Veselo bylo…
V povznesené náladě jsem Lvíčka doprovázela do poslední části skanzenu, Valašské dědiny. Až příliš povznesené, jak jsme zjistili, když jsme vlezli na nějaký ochoz sušárny ovoce. Zrovna se tam někdo fotil a já chtěla uhnout za roh. Tak jsem uhnula. Zasklila jsem snížený rohový trám a napálila to do něj čelem, až mi cvakly zuby. Lvíček mě musel asi deset minut utěšovat a bouli jsem měla přes týden, takže do skanzenů radši nechoďte opilí, nemusí se to vyplatit :).
Zbytek prohlídky jsme vzali už tak nějak hopem. Nepamatuju se na pěkný zážitek z loňska, kdy prohlídka ve střední části tak nějak šla chronologicky, takže podobné chalupy se lišily co do zařízení z 19. století (pec, dřez, nádobí), meziválečné (rádio, šicí stroj a tak) a poválečné (už elektřina; nejvíc se to podobalo takové té “klasické babiččině” chalupě, kterou máme v příbuzenstvu skoro všichni). Tady se to tak nějak vytratilo, rozestěhovalo, navíc se staví nové chalupy - samotné množství mi nevadí, i když někdo říká, že to může změnit genia loci, spíš to, že skanzen ztrácí takovou sevřenost a určitou… eh, třeba jsem jenom konzerva. Uvidíme, jak to bude vypadat za dva tři roky, až to postaví.
Cestou domů jsme asi ve dvou třetinách cesty zabočili do McDrivu, kde jsme museli parkovat mezi kamiony, jak byl natřísklý, a najedli jsme se (měli jsme spadený už na jeden před Brnem, ale přes směrovky z dálnice byl někde úplně v háji a nepodařilo se nám k němu dostat). Cesta náročná i pro mě jako spolucestující - díkybohu za klimu - ale pěkná, přijeli jsme domů ještě za světla a bylo to zkrátka fajn. (Ale nemůžu nepřiznat, že ve vlaku se dá líp číst :))