Quanti blog

Byla jsem zvědavá, co si v MF PLUS (kterou si kupuju jednou měsíčně, protože neodolám knížkám) počtu. Rozhovor s jazykovým redaktorem ČT - na ten jsem byla zvědavá. Jak redaktor vyplísní zpovídaného za gramatickou, stylistickou i ortoepickou úroveň hlasatelů, co se dozvím za ‘drby’ ze zákulisí našich médií… Místo toho s úžasem čtu otázky, zamýšlené patrně jako provokativní, na mě ale působící neuvěřitelně stupidně - neměli bychom učit děti od narození radši anglicky? Vadí nespisovná čeština? a jako spadlá z nebe zírám na “otázku”: “u mě má například okamžitě mínus člověk, který mi ke zprávě v e-mailu domaluje takzvaný smajlík. Mám pocit, že mi radí, že to, co je před smajlíkem, má být vtipné”.
Z toho mám pocit, jako bych žila na jiné planetě, kde se jen náhodou dorozumíváme podobnými slovy. Nikdy jsem si smajlík nevykládala jako “teď se směj”. Když ho dostanu nebo napíšu (jakože v mailové komunikaci se je snažím omezovat, na IRC je to trochu jiná kapitola), vnímám ho tak, jako že JÁ (nebo pisatel) jsem se usmála. Jako nahrazení fyzického úsměvu, který je neviditelný, popřípadě zlehčení něčeho, co by se - pouze v psaném kontextu - dalo omylem vyložit vážně.
Koukám, že je nakonec škoda, že jsem svoji chystanou diplomku o emotikonech neměla příležitost dopsat. Nebo jsem s tímhle výkladem smajlíků fakt v menšině?

This entry was posted on Středa, Říjen 4th, 2006 at 9.32 and is filed under Jazyková věda, Zewl(.net). You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.