Quanti blog

V pondělí večer jsem byla za odměnu na Pusinkách (částečně za zápočet a částečně proto, že to byl poslední tejden, co je dávali). A nevím nic. Jestli to byl dobrej film, nebo stál za houby. Jestli bych to měla vidět ještě jednou, aby se mi to ujasnilo, anebo jestli bych už to radši nikdy vidět neměla. Podobnej pocit jsem měla, když jsem šla z Elizabethtownu; dlužno ale říct, že tenkrát obsahoval větší dávku nadšení a menší dávku osobního “dotknutí”.
Pusinky jsou místama úplně blbý. Začátek je hluchej až téměř do trapnosti a některý hlášky jsou… odpovídající těsně postpubertálním holkám. Vendula se chová drtivou většinu filmu jako tak strašná kráva, že já bych to s ní nevydržela ani pět minut, natož deset dnů nebo několik let. I omlouvání kamarádek má svoje hranice. Holky navíc působěj lehce nesourodě a počáteční příběh je prostinký až umělý.
Jsou tam ale někdy dobrý hlášky. A dobrý gagy. A nebylo pro mě vždycky úplně předvídatelné, co se stane. A taky jsem se dozvěděla něco nového možná i o sobě.
O sobě, protože mi chvílema připadalo, že mě někdo rozkouskoval a kousek vložil do každé z hlavních hrdinek (a samozřejmě každé něco přidal :)). Nevím, jestli jsem si tak připadala jenom já, nebo jestli si tak má připadat každá holka, která na ten film jde… jestli jsou ty problémy natolik obecné, ale Iščino trápení pod dominantním otcem, Venduliny mindráky s tloušťkou a Karolínina nejistota, skrytá pod sebevědomou slupkou, jestli na ní vůbec někomu záleží…
Nelituju toho kila za vstupný. Ale asi nikdy nepřijdu na to, jestli je tenhle film dobrej nebo špatnej, jestli o něm za pár let bude někdo vědět, nebo po něm neštěkne pes, a o čem vlastně sakra byl.
Ale na to, aby se mi líbil, mi stačilo, že v něm “hrálo” moje oblíbené mostecké nádraží :)

Update: Pustila jsem si znova trailer i klip k ústřední písničce a mám jasno: prostě se mi to líbilo. Je to náladovka. Trochu depresivní. To já můžu. Je to road movie, žánr, kde je člověk na konci cesty vždycky jiný než na začátku. To taky můžu. A hraje tam krásná, trochu zasmušilá a zanedbaná, ale krásná krajina (a další reálie) severních Čech, pro které mám slabost právě pro ten mix krásy a depresivity; přirozenosti a socialistického zabetonování. Když jsem šla z kina, řekla jsem Lvíčkovi, že bych něco takovýho chtěla někdy napsat. Chtěla bych umět vystihnout takhle specifickou kombinaci ducha doby a ducha místa. A věřím, že ten scénář byl původně ještě lepší. (Jo a ten údajnej product placement mi tady vůbec nepřišel, na rozdíl od spousty jinejch českejch filmů…

This entry was posted on Středa, Květen 23rd, 2007 at 13.59 and is filed under Report age. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.