Quanti blog

když si chcete s někým popovídat. Zatímco ve tři ráno bývá ta část netu, s kterou se bavívám, živá jako mraveniště, od sedmi do osmi (a někdy i mnohem déle) je minimální šance. Vzhledem k tomu, že právě touto dobou vstávám a potřebuju chvíli sedět u kompu, abych se trochu probrala a přečetla si novinky, připadám si tu poněkud opuštěně. Roster se scvrkne na třetinu obrazovky a ještě jsou to lidi buď pracující, nebo idlící, co to mají někde puštěné nonstop a jsou N/A. Tuhle opuštěnost řešívám puštěním rádia.
Dneska se mi po opravdu dlouhé době stalo (stalo se mi to vůbec někdy? tipuju že jo, ale docela vzácně a většinou s hity, které byly právě hrané jednou za hodinu, nebo tak…), že hned druhá písnička poté, co jsem to zapla, byla ta, která mi od probuzení zněla v hlavě. Konkrétně Čím to je od No Name. Ještě by mohli zahrát tu druhou, co mi zní v hlavě od večera… to už by mi přišlo vážně mysterious…
Je trapný, abych se tak vyjádřila po pubertálním vzoru, že tu jednak nechci a jednak snad ani nemůžu napsat, proč mám tak divnou náladu. Nažhavence po mojí zkáze zklamu, v mém životě jsou všechny základní věci v pořádku… jenom došlo k určitému rozhodování dřív, než bych myslela… a mě by zajímalo, jak to všechno dopadne, a z každé eventuality jsem tak trochu smutná. Což je samozřejmě blbý :). Nevím, co mám vlastně chtít… jestli aby to nedopadlo, nebo aby to dopadlo, nebo aby to dopadlo a já to musela vzdát… na začátku se všechno zdálo jednodušší.
Až to skončí, možná o tom napíšu. Možná o tom napíšu dokonce román, protože takové rozhodování jsem snad ještě ve svém životě nezažila. Pere se ve mně spousta věcí… ale už s tím skončím, protože částečně si to sice píšu pro sebe a pro zasvěcené, ale můj blog čte občas i pár lidí (tímhle tempem asi brzo přestanou, ale já holt už asi nejsem mladistvým intelektuálem), které to akorát otráví. Jako by to otrávilo mě, číst to na cizím blogu…
Takže co jinak? Hm… řekla jsem, že nebudu psát o škole, o práci ani o soukromí - a o píčovinkách, o jakých píšu obvykle (třeba že nám na bříze za oknem sedají vrány jako loni a my si děláme legraci, že se chtějí připojit na streetaccess na APčko, které tu bylo loni…) se mi psát nechce. Snad příště… Asi ten život začínám brát nějak moc vážně.

This entry was posted on Čtvrtek, Leden 19th, 2006 at 9.14 and is filed under Zewl(.net). You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.