Quanti blog

Za barákem, když jsem šla ráno s tříděným odpadem, nám kvetly sedmikrásky. A nejenom nám.

Když jsem dorazila k doktorce, nikdo tam nebyl. Tedy skoro nikdo: dva lidi v čekárně vstoupili téměř vzápětí současně do ordinace a současně taky za pár minut odešli, ani jsem se nestačila začíst do Vánočních dortů. Pak mě doktorka pozvala dál, a tam byla taky sama.
“Sestřička má dovolenou,” odpověděla a šla si sama vytáhnout moji kartu. “Tak copak tě trápí, Janičko?”
Popsala jsem jí potíže, poslechla si mě a diagnostikovala menší bronchitidu. Dostala jsem (nepřekvapilo) antibiotika a sirup na odkašlávání.
“Prý máte v rodině miminko,” udržovala jsem společenskou konverzaci poté, co jsem popsala, jak to mám já se školou a rodiče s rekonstrukcí. “Naši mi ho ani nevyfotili, když byli na návštěvě.”
“Počkej,” zasvítily jí oči, “Alice před chvílí přijela, tak já ti ji ukážu!”
Odešla ke dveřím, spojujícím ordinaci se soukromým bytem, a zavolala do jeho útrob: “Aličko, je tady Janička Q., chtěla by vidět malou.”
Moje vzdálená sestřenice přišla s miminkem v náručí a řekla mi “Dobrý den”. Nejspíš jí nedošlo, kdo jsem, nebo… Už nejsme děti, no.
Pochválila jsem čtyřměsíčního prcka s vykulenýma modrýma očima, podala jsem mu prst do ručičky a po chvíli, abych ho radši nenakazila, se rozloučila stejně zdvořilým “nashledanou”, jako Alice se mnou.
“Hezký Vánoce!” odešla jsem pak s receptem.
“Tobě taky, Janičko, a pozdravuj maminku!”

“Jdeš úplně zbytečně, vůbec nikdo tu není,” přivítala mě Vda na katederní chodbě, kde jsem se objevila tři čtvrtě hodiny po plánovaném začátku přednášky, která nikdy nezačíná dřív než o půl hodiny později. S blížícím se termínem rozhodnutí o změnách ve vedení je ale vedoucí katedry (údajně) čím dál zmatenější, nesoustředěnější a neorganizovanější. Usoudila jsem, že teď už ta přednáška pravděpodobně vážně nezačne.
“Já si odskočím a můžem do Týnský na kafe,” pravila Vda, když jsme si vyměnily pár informací o tom, jak je nám oběma blbě a že to jsme tam vůbec nemusely chodit. “Na čaj,” zpřesnila jsem to automaticky, než mi došlo, že “na kafe” je poměrně běžný terminus technicus pro to, jít někam na něco.
“Nojo, asi na čaj, to se tak říká… já běžně chodím na kafe s lidma, co kafe vůbec nepijou.”
Cestou jsme probraly bronchitidy, rýmy, zubní i zažívací problémy a na místě jsme se u černého a šípkového čaje dostaly přes školu, práci a prachy k Vánocům.
“Letos se moc netěším, protože u nás bude babička. Žije sama a když se strejda oženil, začali si ji brát na Štědrý den k sobě, ale ten další rok řekli: ‘A teď vy!’ Jasně, to je spravedlivý, v pohodě, ale když my máme ty Vánoce vždycky tak pohodový. S mámou nic neřešíme, nejsou umytý vokna? Nebyly umytý dva roky, komu to teď vadí? A kdo by taky v mínus deseti myl vokna? Jenomže babička je strašně nervní a kazí mi tu pohodu.”
“Mně by ji kazil táta, ale poslední roky není nikdy na Štědrý den doma.”
“A co jako dělá? Hele, nemá von druhou rodinu?” napadlo Vdu.
“Nevím. Dřív snad jezdil a dělal nějaký pořady, i na Silvestra, ale to už poslední dobou bejvá s mámou. Nevím, je to dost možný. My se neptáme. Letos asi budu s mámou večer zase sama, a moc se mi tam nechce, vždycky na mě padne taková úzkost, která se dá přebít jen S tebou mě baví svět v televizi v ložnici, cukrovím a grogem. Nebo na netu.”
“Já vždycky měla tradiční vánoční program. Dopoledne klasika, nějaký ty Popelky, odpoledne aspoň na hodinu procházka s kamarádem, co bydlel v ulici o tři vchody dál, pak jsme přišli do přízemí a tam byli rodiče u sousedky na vánočního panáka. Vrátili jsme se nahoru, vrzli kapra do trouby a bylo. Ale teď to bude úplně jinak. S tím kamarádem jsme se rozešli dost ve zlým, přátelství skončilo. No a bude u nás ta babička…” povídala Vda krapet rezignovaně a já jsem jí rozuměla - i tradice někdy, přestože nechceme, končí, a nejhorší je, když víme, že ty svátky, které máme rádi, prostě nebudou podle našich představ. Ale vždycky to nějak zvládnem.
(Jenom jsem trošku záviděla, když jsem slyšela o těch sousedech s vánočním panákem.)

Lezu do metra, a najednou na mě postavička s krosnou nadšeně zvedá obočí až k čepici. “Lucko, čáááu!” Už dlouho jsem nikomu nevlítla do náručí. “Tak jak se máš, jedeš ze školy, žejo? Jak to jde?” Probíráme těch asi deset minut, po které je únosné se zdržovat, co se dá, od prasečího moru až po Silvestra. “Letos nic nemám, určitě nejedu nikam pryč, tak třeba na těch pár hodin můžem někam,” a já doplňuju, že klidně třeba k nám. A aspoň mám větší odvahu k tomu, k čemu už se asi týden odhodlávám, napsat i ostatním, v (skoro) půlce prosnice už téměř drzý mail, co a kde mají v plánu na konec roku 2006.
Na ČT budou relaxovat u karaoke Japonci i našinci, ale doufám, že ne my :).

This entry was posted on Pátek, Prosinec 8th, 2006 at 20.12 and is filed under Aktualitky, Zewl(.net). You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.