Příběh jednoho hektického pátku
Ten hektický pátek vypadal tak, že jsem nejdřív vyrazila v brzké ráno (po deváté, protože před devátou už v Praze nikdo nikde nefunguje) do školy, tam jsem si ofotila půlku jedněch skript, v knihovně si vyžebrala prodlouženou lhůtu pro druhá, jela si koupit knížku do školy, která mě stála 4 stovky a předběžným nahlédnutím se mi zdá, že mi dokonce bude úplně napytel, strčila do hlavy něco málo k jídlu a jela si trošku začekat do čekárny k doktorce.
(Tam jsem dospěla k rozhodnutí, že už nikdy nebudu jíst v restauracích oblohu - hlavně salát - možná s výjimkou těch nejvybranějších. Neptejte se proč. Je spousta věcí, které člověk může chytit z nedokonale omyté zeleniny.)
Odčekala jsem se a jela stěhovat pracoviště. Až doteď banální. Pracovala jsem do posledního okamžiku vypnutí strojů, pak naházela do jedné krabice klávesnici, pantofle a sluneční paprsek, láhev se sirupem v náhlém záchvatu racionality nepřihodila, obepsala krabici výhrůžným dětským rukopisem FRAGILE-NEKLOPIT, ucpala skartovačku interními dokumenty a vyrazila do knihovny.
Trošku vybuzená vším tím kolotočem jsem při vyndavání kartičky odložila peněženku ne do batohu, ale na poličku k počítači. A teď pozor. U registrace výpůjček jsem zjistila, že ji nemám. V hrůze jsem začala běhat po knihovně a narazila na dvě pubertální holčičkoslečny. “Vás hledáme, to je vaše?” podávaly mi mou ošoupanou koženou drahocennost. Mohla jsem se uděkovat. Slečna knihovnice mi půjčila na knížky, které do batohu narvat už nešly, vlastní delvití tašku a já vyšla s úsměvem na rtech do teplého, rozzářeného červnového odpoledne.
Jenomže příběhů s dobrým koncem se moc nestává. V tramvaji jsem nahlédla do peněženky a zjistila, že mi chybí pětikilo.
Nemůže být každý pátek idylka…
Červen 12th, 2006 at 11.06
So ein pech!