Po tmě
Když není světlo, je tma. Ale když je obyčejná tma, je ještě pořád vidět - stíny, obrysy, pohyby. A co je po normální tmě?
Totální tma.
Návštěvy kavárny Potmě jsem se trochu bála, ale zvědavost (a taky vidina hrníčku) byla silnější. Před stavbou, která bude stát do středy na Ovocném trhu, počkáte chvíli ve frontě, vypnete si mobily, sundáte hodinky a dostanete žetonky. Pak se vás ujme nevidomý průvodce a s jistotou vás dovede k volnému stolečku - vy už od prvních dveří nevidíte nic. Stolečky vás trošku uklidní: známý kavárenský model hranatého dvojstolku s kovovým okrajem, polstrované židle možná znáte z některých přednáškových sálů, ale tím to končí. Jako tonoucí stébla, vy se snažíte zachytit zrakem něco, cokoli, podle čeho byste se mohli orientovat. Ale nejde to.
Dostanete kafe, cukr, mlíčko a lžičku; strefit se s tím vším do hrnku není zas tak těžké. Po nějaké době vnímáte jeden světlejší flek na levé stěně a jeden pruh a pár teček na druhé, jenže toho světla je tak málo, že vám stejně nepomůže nic vidět, a akorát ruší. Dáte si ještě jedno kafe a i když vám připadá, že tu sedíte tak deset minut, odhadujete, že to bude asi přes půl hodiny. (Já, protože vím, jak dlouho mi většinou trvá vypít kafe, si dávám na rozdil od Lvíčkovy střízlivé půlhodinky větší rezervu, a taky jo, byli jsme tam hodinu.) Když už si člověk říká, že vyjít ven by snad dokázal, šel by podle stěny… při vyvádění průvodcem zjistí, že buď tam jsou šestiúhelníkové stěny, nebo přece jenom není příliš (skoro vůbec) zorientován. Vycházíme ven přes “přetlakovou komoru” a v druhé místnosti už vidíme osvícený obdélník dveří jako důkaz, že jsme neztratili zrak. Pecka do očí sluníčkem i přes ochranu rukou, odevzdáváme žetonky a platíme, mám hrníček černý, Lvíček bílý, jak jsme si to přáli, a zážitek na dlouhou dobu. Za stovku na jednoho akorát… :)
Červen 11th, 2007 at 9.30
Vypadá to zajímavě.