Pivo od Xaviho
Tohle bude krátký a neproporcionální zápisek z Meziplotů, protože nikde jinde takhle čas neutíká - že jsme tam vážně strávili sedm hodin, a ne dvě, mi v plné míře dochází až ráno, kdy mě bolí nohy jak po stu jarních kilometrů a, kupodivu, plíce: jako bych tam vykouřila nejmíň dvacítku, ale jsem nekuřák a nikdo mi nedal ani šluka. Asi se tam tak prášilo…
Takže neděle, jedna hodina: fronty u vstupu veškerý žádný, prohledávání taky ne, klidně jsme si mohli vzít ten batůžek. Bára Zemanová se po každý písničce zadýchává jak rozjetej vlak a hlasitost má ohulenou na plný pecky, takže jen tak projdem a jdem zkusit Tleskače. Po cestě u stánku emco pokusím vyházet si dámské tričko, ale zavane vítr, takže všechny pokusy jdou do terče k pánskému. I tak jsem docela potěšená svou šikovností a bíločervené tričko s panďulákem bude víc slušet Lvíčkovi ;).
Tleskač jsou u mě, přiznám se, zhruba na hranici poslouchatelnosti: sice jim to šlape, ale ty písničky jsou víceméně jedna jako druhá a navíc mi jde na nervy ten plzeňský patriotismus. Nevím vůbec proč, ale kraj kolem Plzně nemám ráda; příjemná oblast pro mě začíná dole Klatovy a nahoře zas až Slaným a Louny, s čestnou výjimkou Mariánek (Vary jsem měla taky celkem ráda, dokud nebyly plné azbuky)… no, abych neodbočovala :). Při přesunu na Southpaw jsme vyhráli každý klíčenku a pouzdro na CD a zbytek dne jsme trochu litovali, že batoh nemáme, ale víc suvenýrů už jsme naštěstí neposbírali.
Southpaw měli šílený skluz, takže po jedné písničce jsme vyrazili na Bratry Orffy (s pauzou na kafe); váhala jsem, jestli si nekoupit album, a snad někdy příště, ale jejich hudba s písničkou Vzduchem v čele na mě působila jako skvělý relaxační elixír. Potom jsme se šli z hecu podívat na Ewu Farnou (a když pominu nablblost textů, ta holka má hlas jako zvon) a cestou na Blue Effect nás zákeřně ze zálohy přepadl hlad.
Horkýžů jsme tím pádem stihli poslední písničku (a jestli hráli vážně od 17:15, tak jim to trvalo necelou půlhodinu, což není ani na festivalové poměry moc). Po nich následující Wohnouti si to docela dávali, ale my jsme vyrazili ještě před koncem na zlatý hřeb večera - Baumaxu.
Udělali jsme dobře. Xavi stojí za vidění od chvíle, co vyleze na pódium na zvukovou zkoušku (”teď zkusíme zpěv, pak si přinesu šňůrky, zajdu se vyčůrat do toitoiky a začneme”). Výsostně lituju, že jsem si nevzala kameru a nemohla tohle vystoupení nahrát; na druhou stranu…
Xavi přinesl na pódium dva kartónky plechovek pravého gambáčku a rozházel je do publika. V boji o jednu z posledních jsem málem zmasakrovala vedlestojící maminku s kočárkem, ale dostala jsem ji. Bodlo… ale něco takového si umím představit u málokoho.
Xavi je enfant terrible, takže kromě rozházení piva na festivalu, kde jsou alkohol a drogy oficiálně zakázány (ale VIP mají v ledničce chlazené plechovkové) zlobil pořadatele i jinak. Potom, co se dozvěděl, že má zahrát poslední tři písničky, vyšvihl Paco de Lucia a pak pronesl “jamajskou angličtinou”:
“Dey told mi I hafe to play only tu mor songs. I don’ know wai, bicos der is nobody plaing aftr mi…” je mi líto, že tu nemůžu přepsat celý projev, protože jednak by se to nedalo číst a jednak si ho bohužel nepamatuju, následovalo třeba srovnávání Ježíše a Alláha, přičemž ten první je bastard, protože ten druhý vám povoluje víc žen jak na zemi, tak v sedmém nebi, kam se dostanete, když unesete letadlo. “…dis song iz olso ebaut.” A po Good Times & Bad Times vystřihnul… ano, hádáte správně… Pozor, jazz.
Tahle písnička se dá natahovat snad do nekonečna a tentokrát trvala víc než deset minut, v nichž během meziher Xavi vyplazoval jazyk do zákulisí (a nikdo mu nemohl nic říct, nedejbůh ho odstřihnout, protože to prostě byla jedna - poslední - písnička). Jestli chcete mít aspoň hrubou představu, za Steva Yzermana vložte Vladimíra Růžičku, Pavla Richtera, Roye Brendamoura a přes Monkey Buziness (sic), Red Hot Chilli Papers (sic) s mezihrou na téma “Californication”, Police a Stinga s dvěma mezihrami (mj. Englishman in New York) a mnoho dalších dojděte až k Yvonne Přenosilové a jejím Botám a dále po své trase. Já sice jazzu nehovím, ale tohle, to byla pravá a úžasná jam session (jednoho muže ;)).
Mohla bych Xaviho koncertík popisovat třikrát tak dlouho, ale to by byla nuda, a to si tenhle fenomén (”kámo, ty seš malej orchestr”) nezaslouží. Bylo to nejlepší ze 3 vystoupení, které jsem viděla (škoda loňského RfP, to byla trága), a Xavi byl natolik ve formě, že jsem si od něj, ačkoliv jinak autogramy nesbírám, šla podepsat vstupenku.
“Bylo lidí jak sraček,” jeho vlastními slovy, a já dodávám, že zaslouženě ;).
Květen 28th, 2007 at 17.42
Mně nebaví veškerý SKA, protože je všechno na jedno brdo :)