Panic není (tak úplně) nanic
V sobotu jsme zašli zas jednou do kina. Na film Panic je nanic se mi původně až tak nechtělo, počítala jsem, že to bude něco mezi Snowboarďákama, Hele vole, kde mám káru a Kameňákem, ale nechala jsem se ukecat - a nelitovala jsem.
Buďto mám zamrzlou pubertu (protože přece jenom nejsem úplně cílová skupina), nebo ten film není až tak úplně blbej. Totiž, je, ale dojemně :). Začátek budil dojem, že to bude trága, ale pak se tři hlavní hrdinové trochu rozehráli. Zbytek filmu jsem se už jenom třískala smíchy. Je tam spousta fórů, ne úplně otřelý a předvídatelný scénář a několik úžasných postaviček (hlavně hospodský, ale i Dušín). Přes to člověk zapomene na spoustu nevěrohodností (už jenom to, že neznám holku, která by udělala to, co Lenka na konci filmu, anebo fakt, že prázdniny v zaprděné vesničce tu působí jako z Beverly Hills) i na některé antiherecké výkony (Šárku Vaňkovou vykostit). Normálně mě zas tak všechno nerozesměje a Kameňáky obcházím obloukem, ale tohle je tak úžasná směsice směšné pubertální trapnosti (kdy se člověk směje už jen z vděčnosti, že to má za sebou) a některých docela dobrých fórů (opět musím vyzdvihnout hostinského ;)).
A ještě něco stojí za to. Hudba k filmu se OPRAVDU povedla - a já, kdybych byla v roce 2005 puberťák, určitě bych chtěla mít takovýhle soundtrack…