“Hele,” čtu z přílohy o svatbách včerejší MF DNES, “pokud jste nedokázali svou snoubenku či budoucího manžela k podpisu smlouvy přemluvit před svatbou, není nic ztraceno. To, co se bude počítat do společného vlastnictví, můžete vymezit i během trvání manželství…”
“Tak já bych chtěl vymezit,” pátral smutně Lvíček po zapůjčeném instrumentu dentální hygieny, “aby se do společného vlastnictví nepočítala zubní nit…”
Přišlo září a kolabuje všechno. Mamina včera zůstala skoro dvě hodiny na Hlavním nádraží, jelikož jim to tam prej “spadlo” po otevření nového tunelu (prý ne kvůli tomu, ale proč teda?). Kolabují nová spojení, která vymyslel Dopravní podnik. O tom později. A kolabují taky internetoví provideři, kteří oznámili na září navýšení a teď navyšují do roztrhání těla - a sítě, takže někomu se to pořád odpojuje a nám zas přestaly fungovat přihlašovací údaje. Měla jsem v plánu blognout ještě večer z domova, chtěla jsem zaokrouhlit počet včerejších blogpostů (nějak nemám ráda trojku :)), ale čekal nás téměř středověký večer s televizí a tiskem.
A co kolabuje ještě? Podle mého názoru Autosalon. Nejdřív změnili grafiku, podle mého názoru k lepšímu, a voiceovery - komentáře u recenzí (podle mého názoru k horšímu). Přes prázdniny se opakovaly staré díly, ale zjistili jsme, že ten poslední se Sanderem, novou Ibizou a dalšími už byl nový - a témata nás zajímala, tak jsme si ho pustili. Předesílám, že nejsem žádný odborník na auta. Vím jenom, co nasaju mimoděk od Lvíčka (že bych mu říkala Leon? :))), z médií a z reklamních brožurek jednoho výrobce, kterým dělám v práci korektury. Ale nové recenze v Autosalonu byly i na mě moc. Prvořadě mě tedy štvaly množící se češtinské prohřešky typu “potencionální” “Dacia je hlavně o třech slovech” (fakt? a já myslela, když už budem používat tu samu o sobě strašlivou frázi, že něco je o něčem - kromě literárního díla - že tedy auto je obvykle “o ježdění”…) nebo dokonce anglicismem takového rázu, že nevěříte vlastnímu sluchu (věta “A to je dobré vědět, pro případ.” - just in case…). Kromě nich mě ale vzápětí udeřily do ušních bubínků vyložené ptákoviny. Třeba stížnosti, že Ibiza nemá šestku! - ve třídě malých vozů! když ji má mezi benzíny obecně málokteré auto… - nebo zadní kotoučové brzdy… zbytek jsem nějak neměla sílu vnímat. Asi jsem přišla o další oblíbený pořad.
Jo, a že přestaly platit padíky, to jste si asi už všimli…
…výjimečně načas :)
Sraz měsíce: Lamer sraz. Akorát ta plzeň v The Pubu (Praha 1) nám nějak extra nesedla. Asi si od piva dám zase chvíli pauzu, ostatně - září je měsíc burčáku a toho by měl člověk vypít tolik, kolik má litrů krve… ;)
Restaurace měsíce: Nebudu pokrytec - tenhle měsíc dám prostě Mekáč, moc často tam nejíme, ale kvůli těm skleničkám musím :)))
Výlet měsíce: Zámek Loučeň, přesněji řečeno zámecký park s labyrintáriem, protože na prohlídku zámku jsme nešli. Výtěžnost: 2 TZ (jedna výroční), spousta fotek, krásné odpoledne :)
Kulturní zážitek měsíce: Jarmark v Úštěku. Betlém v kostele, podzemí, okostýmované postavy, ale hlavně výstava v Pikartské věži, která v zajímavém projektu žáků základních škol srovnává historické a aktuální fotografie měst a městeček severních Čech. I když jsem znala jenom menšinu z nich, vypadalo to moc pěkně. (I když některým žákům jdou fotky z kopce víc než mně ;))
Bonus: moje a Lvíčkovo (do příště musím vymyslet jiné označení :)) čtyřleté výročí. Podrobnosti oslavy si nechám pro sebe, ale byla to nádhera… :*
Před dvěma týdny jsem rozepsala příspěvek, ale “díky” tomu, jak teď WordPress zastrkává koncepty, je teď vhodný tak akorát… no, tak aspoň stručně.
Víkend kolem 9. 8. byl hektický. V sobotu jsme byli na pouti v Libochovicích (jen jsme ji prošli a koupili si želatinové pivečko :)), jediná “atrakce”, kam jsme vlezli, byla výstava exotického ptactva v zámeckém skleníku. (Na všechny atrakce jsem buď stará, nebo se mi z nich dělá špatně, a Lvíček je na tom podobně.) V noci na sobotu jsme se poprali o deku, protože Lvíček si svoji shodil a pak mi ve spaní bral moji, a po vyjasnění si zase za polštář vybral moje stehno :)) ale nakonec jsme se vyspali a po pouti odjeli na oslavu tátových šedesátin. Ta proběhla, v kontrastu s nervními přípravami, v překvapivé pohodě. Jenom se nám špatně spalo: měli jsme postele pod okny a množství smíchaného alkoholu nám moc nesedlo. Neděle byla tedy mírně, ale přece jenom kocovinová. Naši přímo od Koně odjeli na pouť k babičce (kde výjimečně snad poprvé v historii nepršelo - no, a my jsme tam taky nebyli, stačily nám ty Libochovice, stejně je to pár kolotočů a stánky s nesmysly) do termálních lázní na Slovensko (a nechali v minibaru olivy, které jsme jim přivezli z Řecka :)).
Ten další víkend probíhal podle podobného scénáře - v pátek k prarodičům, ráno výlet po švestkové dráze (fakt paráda), odpoledne jarmark v Úštěku. Strašlivě lilo, takže jsme promokli až do bot, ale zážitek pěkný. Koupila jsem si domácí skořicové “peelingové” mýdlo, určené pro ohnivá znamení (”ale to ty nejseš,” prohodil omylně Lvíček, “cože nejsem?!?” vychrlila jsem na něj všechen svůj beraní oheň ;)), vyrazila si pamětní minci a koupila pár okrasných dýní. Další týden nás čekala oslava Lvíčkových narozenin: byli jsme na pizze na naší oblíbené Verandě a v den D na večeři u jeho rodičů. Vymýšlet dárky začíná být rok od roku náročnější, a to na dveře pomalu klepají Vánoce…
…já pak fakt zapomínám na ty svoje rozepsaný koncepty…
…konec dramatické minisérie.
Jako už mnohokrát v případě artiklů, o kterých v nadnárodních řetězcích často ani neslyšeli (třeba čisticí vata na stříbro) nebo se jim je nevyplatí prodávat, mě nezklamala Teta. Poměrně slušný výběr potěšil dokonce výskytem hřebenů v maličkém, vpravdě kabelkovém formátu. Vzala jsem si radši dva a příště už tam půjdu rovnou…
Díl druhý…
Vzhledem k tomu, že dnes byl pravděpodobně poslední den, kdy jsem musela cestou do práce přestupovat (snad to nezakřiknu; případné výjimky nepočítám), rozhodla jsem se trochu si to zpestřit: jet místo metrem šestadvacítkou.
Přes PeMi.
Podívat se, jestli mě tahle drogerie zachrání v mé hřebenové tísni.
Co byste řekli?
Ne.
Měli hřebeny se zuby centimetr od sebe, hřebeny s dvojitými zuby pro zacuchané vlasy, pánské hřebeny, hřebeny s tím kovovým bazmekem, dětské hřebeny - kočičky… Diametrální rozdíl byl pouze v cenách: ty menší stály šest korun, ten “tupírovací” jedenáct.
Vzdala jsem to. Vzala jsem si pánský…
Banalita, řeknete si, ale já si připadám jak za socialismu, a to z té doby pamatuju docela málo (moje oblíbené nanuky nebo bonbóny nedošly skoro nikdy). Onehdy jsem se rozhodla, že si koupím hřeben. Normální, spíš trochu menší hřebínek do kabelky, abych si mohla kdykoli přičísnout svoje vrabčí hnízdo. S představou, že vejdu do první drogerie nebo příslušného oddělení supermarketu a za pár korun hodím do košíku adekvátně vytvarovaný kus plastu.
Houbyhoubičky!
Rossmann, dm, Schlecker. Všude mají spoustu kartáčů. Pánské všiváčky bez držátek. Dámské “tupírovací” (nebo na co je ta železná štangle na konci?). A sem tam, když jsou opravdu dobře zásobení, obrovské hřebeny na zacuchané vlasy s půlcentimetrovými rozestupy mezi zuby. A stejně se mi nevedlo i ve všech supermarketech, Bankrotech a hrabárnách v okolí; asi jsem prokletá.
Potřebuju jenom úplně normální hřeben za nehorentní cenu. Přesně takový, jakých jsem po babičce neprozřetelně vyházela asi dvacet (podotýkám že většinou nepoužitých). Mám už asi jenom jednu šanci, PeMi na Žižkově. Oldskůlová a lidová drogerie, odkud právě i babička tahala většinu svých verků (třeba hřeben ve tvaru kočičky, bez toho bych se obešla… ale když to jinak nepůjde). Ale kdy já se sakra dostanu na Olšanku…
Včera za mnou byla mamina. Probíraly jsme nějaký termín vyšetření; stěžovala si, že termíny jsou jenom v úterý a že první volný je 9. 9. Tak pozdě? podivila jsem se v duchu, jaký mají nával. Jenomže…
…ono je to už za 14 dní. Už všechny ty kecy o konci prázdnin, které teď vidím na obálkách časopisů v trafice, začínám chápat. Stejně jako to, proč si do práce musím brát svetr…
Chtěla jsem napsat o spoustě věcí. O minulých dvou (vlastně už třech) víkendech, o tom, jak se u nás budou měnit autobusy, takže si musím stihnout projet celou starou trasu 234, jak to plánuju už léta, do konce tohoto pracovního týdne (ale měl by mi jet bus od baráku přímo do práce), o personálních změnách… vlastně ne, o těch jsem psát nechtěla, kdoví, kdo se sem může dostat, ale každopádně po dvou měsících prázdninového klidu se to tady bude zase trochu přehazovat, odcházejí dva lidi nejmíň, někdo bude muset přijít místo nich…
Blog teď ale (opět) musel a bude muset jít trochu stranou. Písmenkovou energii musím věnovat rigorózní práci, termín jejíhož odevzdání se kvapem blíží. Spočítala jsem si (texťákem) písmenka z blogpostů za posledních 14 dní a vyšlo mi, že by daly 9-10 stránek (normostran). To je celkem optimistické, vzhledem k tomu, že jsem poslední dva týdny měla pocit, že skoro nebloguju, ale za á to tím spíš musím nasměrovat do odborného psaní, za bé odborné psaní je řádově časově náročnější kvůli studiu literatury, citování pramenů a složitější stavbě textu, a to přestože rozšíření tématu je více úvahová záležitost a méně studium pramenů (protože jich moc není; tím spíš musím věnovat péči jejich maximálnímu citování a poznámkovému aparátu).
Jestli se vám zdá, že prokousat se tímto kratičkým blogpostem bylo těžší, než schroustat balík vaty, je to tím, že už jsem najela na odborně-akademický způsob psaní…