Quanti blog

“Tyjo, vy jste fakt dobří. To zatím vyluštili jenom tři lidi a trvalo jim to hrozně dlouho,” obdivovala se hosteska Nescafé, když jsme po rébusu “přesunutím 2 sáčků instantního kafe udělejte ze tří obdélníků půl páté” a “přesunutím dvou sáčků udělejte z cifry 1414 dva tisíce” poměrně rychle vyřešili i “přesunutím 4 sáčků udělejte z 6 čtverců 3″.
“Máte tam ještě něco?” zeptal se Lvíček. Zápalkové, resp. kafové rébusy nás bavily :)
“Vyluštili jste ten nejtěžší, no, já nevím. Tak možná ještě prase,” poskládala klasický “lavickový” obrázek a jeden sáček strčila před něj. “Tohle je prasátko a takhle na něj míří střela. Jak uděláte, aby se jí vyhnulo? A se střelou nesmíte pohnout.”
Sumírovala jsem si v hlavě otočení hlavičky nebo něco podobného… “na kolik sáčků?”
“Jo,” dodala, “jeden!”
Těpic. Oba jsme čučeli do prasete jak husa do flašky. Ukradla jsem praseti jeden sáček z dvousáčkového ocásku a zkusila ho položit do cesty střely. “Kdepak, musí zůstat vcelku,” vrtěla hlavou hosteska. “Musíte se na to podívat z jiného úhlu,” přidala radu, když viděla, že s prasetem máme víc problémů, než se všemi čtverci a číslicemi dohromady. Ale ještě musela přidat nápovědu, že to má co dělat s ocáskem. Prakticky bezmyšlenkovitě, protože to bylo to jediné, co šlo udělat, jsem vzala jeden sáček z toho podezřelého dvousáčkového ocasu a přidala ho na jediný “roh” prasete, kde ještě žádný nebyl. A viděla jsem, že to mám; jenom mi nebylo úplně jasné, jak vlastně.
“Prase si lehlo,” ujasnila hosteska a my se mohli zasmát. Každé procvičení obcházení navyklých způsobů myšlení se hodí.
Ale nedostali jsme za všechny ty rébusy ani jedno to kafe.

Okolo stolu v kuchyni sedí: Babička, Matka, Dcera, nastávající Zeť. Vejde Otec.
Otec (do půl těla): „Nemůžu najít brýle.“
Nikdo mu nevěnuje přílišnou pozornost, pokračuje se v předchozím hovoru.
Matka (po chvíli): „Asi jsou tam, kde sis svlíknul košili.“
Otec odejde. Po chvíli se vrátí a zapojí se do konverzace.
Otec (v tílku): „Tak skutečně, nejsou ani tam, kde jsem se převlíkal.“
Matka: „A nejsou v koupelně?“
Otec: „Nejsou. Musely mi vypadnout na zahradě, jak jsem sekal. Jak jsem se shýbal, abych vysypal ten koš, nebo tak něco.“
Babička: „Jako z košile?“
Dcera: „Určitě tady někde budou. Na zahradě bys je viděl.“
Matka: „Možná bys na ně i šlápnul.“
Otec: „Nene, já si bral to nářadí, a abych na něj viděl, vzal jsem si brýle a pak jsem je automaticky zastrčil do kapsičky u košile. No a pak mi zřejmě (s nadsázkou) automaticky vypadly, když jsem vysypával koš.“
Babička: „Z kapsy u košile?“
Otec: „No, takhle z tý kapsičky.“
Babička: „A ty ses převlíkal? Nepřevlíkal…“
Dcera: „Jasně, že se převlíkal, vždyť by byl celej od trávy.“
Babička: „Dyťs měl pořád tu samou? Byl v tričku!“
Dcera: „Nojo, byl v tričku, ale předtím byl do půl těla. Měl jinou košili.“
Matka: „A tam, kde ses převlíkal, nejsou?“
Otec: „Nejsou, tam jsem se koukal.“
Matka: „Tak je půjdeme hledat.“
Otec: „Půjdeme prohledat tu zahradu. Těch brýlí by byla škoda. O cenu nejde, ale to jsou brýle z Hongkongu. Musíme udělat rojnici.“
Zeť: „Tak jdeme.“
Otec: „Teď to nemá cenu, až se najíme.“
Dcera: „To nenajdem.“
Matka: „Nemůžem je tady nechat. Aby nezrezly.“
Dcera: „Já si stejně myslím, že budou tady někde v domě.“
Odmlka.
Babička: „Ta pracovní košile má kapsu?“

Po dnešní várce pitomých věcí (a dvou švýcarských hruškovicích) už mi to všechno nějak začíná být jedno. Hnusný oběd. Cikánka, která mě nachytala na otázku, kolik je hodin, začala mi věštit a nenechala mě být, dokud ze mě nevyrazila nějaké peníze. I přes korekturu mám na inzerátu “10 let Agentury” v příjmení dlouhé í místo krátkého. Ani večeři jsem si nevybrala moc dobře a na WC si zlila kalhoty u umyvadla. Ale večeře s našima byla nakonec fajn a hruškovice odplavila chmury :) A zítra je pátek!

Na jaře prý umírá hodně starých lidí – jejich organismus už nevydrží další přesun z období klidu do období aktivity, tepla a dlouhých dní. Naše spotřebiče sice nejsou takoví stařečci, ale po šestileté pračce odešla max. dvouletá varná konvice. Neměla pojistku proti zapnutí bez vody a zřejmě jsem ji vrátila na podstavec s omylem sepnutým vypínačem. Funguje teda, ale trochu se seškvařila a upřímně řečeno, bez pojistky už nic nechci.
Kromě těchto elektrických jsou i další (menší) fyzické škody: v práci mi někdo naťuknul hrníček, dárek od Lucky, ke kterému mám doma ještě (teď už nepotřebnou) pokličku a sítko na bylinky. Tak jsem si uvařila čaj do erárního a chtěla si pustit Hymnu velkého kola. Hopla – „formát audio není podporován“, jenom na té jediné písničce… asi se mi musel ten soubor nějak zkorumpovat.
Všecko se dneska rozbíjí, i moje vyhlídky na zajímavý kus práce, který jsem měla dostat, ale nakonec se dělat nebude, a jiný kousek kreativního jobu, který mě vytrhl z letargie, po pročtení vypadá tak, že titulky jsou dodané a text dodají, až uvidí první náhled. Ale ponořím se zpátky do Copywriter’s Handbook a nebudu si stěžovat. Mám občas i zajímavé věci ke korektuře, jako anglický letáček, z kterého někdo spolykal tečky za větami, což mě ze začátku poněkud zmátlo. (To, že to považuju za zajímavé, dost vypovídá o tom, jak vypadá moje ostatní práce.) Kolega, jehož počítač slouží jako jukebox, dneska hraje poměrně pěkně (teď Priessnitz), takže nálada je jakžtakž.
Chtěla jsem udělat příspěvek s vtipnými útržky dialogů, z domova i z práce. Bohužel velkou část prostě zapomenu, i ten, který proběhl ráno v autě, a ty, které si napíšu, po pár dnech zas tak extravtipně nepůsobí, tak vás radši ušetřím. Možná se radši v blízké době zase mrknu do statistik vyhledávání… :)

To je zas dneska den.

Začalo to už snem – nepříjemně nátlakový sen, kde nám Lvíček našel nový byt, snad v té samé ulici, třípokoják, docela pěkný, žluté lino jako měli naši před rekonstrukcí, dřevěný balkón, ale byl to zase nájem a mně to vadilo, říkala jsem si, proč v tom našem „nedožít“, dokud se nerozmotá situace a nebudem vědět, jak jsme na tom s financemi, s hypotékou a s dalšími možnostmi. Přesto to vypadalo, že se budeme stěhovat, a já zoufale přemýšlela, jak budu balit svoje časopisy, knížky, oblečení, nádobí a další věci. Vzbudila jsem se poměrně vystresovaná a nepříliš dobře naladěná.

Nálada se mi moc nezvedla ani v práci – byla jsem celá rozespalá, na korektury jsem se špatně soustředila, chválabohu jich nebylo příliš a kreativní práce (v mém dnešním stavu naštěstí) veškerá žádná.

Cestou domů jsem zmokla, ztratila kytičku a… a vůbec. Tak snad bude o víkendu líp…

Pracovní povinnosti mi nedovolily na otevřenémSUSE pobýt moc dlouho, ale vzhledem k tomu, že mám SUSE z práce cca 20 minut cesty, nenechala jsem si ujít svou možnost vyzvednutí dílčí výhry ze soutěže. Když jsem dorazila, nějaká slečna evidentně nevěděla, kam se mnou (a já zas nevěděla, jestli to probíhá podobně jako loni, jinak bych se vzepřela), tak mě posadila do namátkou vybrané místnosti, kde probíhala nějaká přednáška – většina lidí byla z nějaké děčínské školy Takže když jsem uviděla skrz skleněné dveře korzující skupinku, vystřelila jsem a připojila se k ní – především z nedostatku času a za druhé proto, že mě téma hovoru příliš nezaujalo :).

Na první typografickou otázku odpověděl přesněji jiný člen skupiny a dostal nálepku… jako loni ne na papírku, ale průvodce mu ji nalepil přímo na košili. A vykročili jsme do další místnosti, YaSTárny. Tmavovlasá členka týmu k nám zvedla oči a pronesla rezignovaně: „Tak jsem prohrála láhev šampaňského.“
„?“
„Vsadila jsem se, že nepřijde ani jedna dívka.“
Tak jsem se omluvila :)) a při porovnávání rychlosti obnovování repozitářů (nebo wtf) na starém a novém SUSE jsem přišla blíž.
„K. M., to mi něco připomíná,“ prohlásila jsem. Zvedla ke mně oči.
„Bubli?“ ujistím se.
Potvrdila.
„Bubli hrála blues, jó,“ ulítlo mi. Vytřeštila na mě oči a za zlomek vteřiny zareagovala: „Installfest!“
„Jo. To už je doba.“
„To už ani není pravda.“
No a tím vlastně moje tour de SUSE skončila. Přišla další skupinka a zatímco se průvodci dohadovali, kdo půjde kam a dřív, já přemýšlela, ke komu se připojit, abych skončila u odpovědí co nejdřív. Organizační slečna – tentokrát vypadala nativněji, než recepční-like holka, co mě posadila na tu přednášku – mě odhalila a odvedla do místnosti řešení soutěže, kde jsem pošeptala Aničce, že chci malou odměnu, a dostala jsem SUSE 10.3 a na výběr tričko nebo hrneček. Trička byla XL a XXL, tak jsem vzala hrnek – nerezový s lizard stonem, stylovka. V závěsu za mnou si přišel pro výhru jeden z kompletních řešitelů, a to sedmý (poslední oceněný velkou cenou). Dostal hlavolam – dřevěnou kostku, což jsem nemohla neokomentovat, že mě by to naštvalo – vyřešit soutěž a dostat další hlavolam. Přítomní geeci se kupodivu zasmáli :)))

Organizační slečna mě pak šla vyprovodit. Vysvětlovala jsem jí, že je mi líto, že nemůžu zůstat, že jsem odběhla na „polední pauzu“ z práce, ona se mi omlouvala, že je těžké to načasovat nějak univerzálně, a tak dále. Naťukla mě, jestli nechci změnit zaměstnání: „My tady o ženský strašně stojíme…“ Další, která procházela, se přidala – že je potřeba víc holek, aby měli chlapi koho opečovávat a taky nebyli takový čuňata .)

Srdečně jsme se rozloučily s tím, že si to třeba do příště rozmyslím ;) a já odešla s cenami („hrnek a openSUSE 10.3? takže máš hrnek a podšálek, prima“, gratuloval mi Lvíček) zase do pracovního procesu. Po jehož skončení mě v rámci zákona zachování šampaňského čekalo po půl šesté několik lahví, jahody, maliny, pomazánky a taštičky z listového těsta. Ty oslavy by možná mohly být trochu častěji… ;)

(ten článek, co jsem si včera zapomněla v práci)

V pondělí jsem neměla dopravně dobrý den. Ráno jsem šla na bus, který ale nejel, protože přestal jezdit kvůli prodloužení metra do Letňan (ne, že bychom nebyli prakticky opačná strana Prahy). Nakonec jsem počkala na jiný a až někdy po čtvrt na deset se na přestupu srazila s kolegyní. „Mně ujel autobus,“ začala jsem na ni chrlit, a ona se usmála a poté, co mi došly slova, se zeptala: „A jaký jsi měla víkend?“
(A takhle jsem byla za blbce ten den ještě několikrát – prostě to rozhození z dopravy, a sociální skilly se za ty čtyři dny asi taky nějak opotřebovaly…)
No a cestou domů se mi poprvé stalo, že jsem přejela přestup, začtená do časopisu. Na další stanici jsem tedy přeběhla do opačného vlaku a stoupla si proti výhrůžně vypadajícímu chlápkovi v černém tričku s bílým nápisem „die, n00b.“.
Neodvážila jsem se vyfotit si ho :).
Co se týče praček, šla mi hlava kolem nad současnou nabídkou. Skoro všechny mají šestý smysl (jo, ta věc, která stejně jako displej krásně zvyšuje poruchovost a cenu za náhradní díly – zkrátka daň za pokrok), no dobře. Že jsou pračky s programovatelným firmwarem (i když bych o to nestála, inovovat programy se totiž musí v servisu), to bych pochopila. Že existují pračky s bookmarky (dobře, funkce Oblíbené, ať nemystifikuju :)), to už mě trochu překvapilo, ale masakr je pračka s Jog Dial, to už jsem si fakt myslela, že si ze mě někdo dělá srandu (a ne, Sony to není – možná je to dokonce zneužití značky .)). Pračku jsme si nakonec vybrali a objednali – bez sušičky (těch pár zim to nějak vydržím a až se nám podaří bydlet ve vlastním, pořídím si sušičku extra, to je stejně lepší) a od značky, která se proslavila vysavači. Tak snad to bez problémů a brzo přijde a bude to dobře a dlouho (v rámci možností) fungovat. Zatímco na myčku jsem byla schopná čekat skoro měsíc, k praní v ruce (kyblíky a vana), které provozovala ještě moje mamina, bych se už celkem nerada vracela. Jsme rozmazlení…

Při googlení zas nějakých zkušeností k pračce jsem se dostala na nějaký „maminkovský“ diskusák a při prolítání diskuse narazila na příspěvek, že něčí tchyni se nelíbí udržovat „ježíškovskou legendu“ a zvát Mikuláše s čertem (4letému dítěti), protože je to lhaní a když dítě učíme, aby nelhalo, nemůžeme mu sami lhát.

Dotyčnou paní bych docela ráda kopla do úsměvu. Co by vyrostlo z dětí, které by nevyrůstaly v zázemí magického světa, kde existují čerti, víly, přemisťování a hračky v noci ožívají a mluví spolu? Děti moc dobře chápou, že to není lež (a pokud by byla, museli bychom zakázat všechny pohádky, protože draci jsou taky vymyšlení, sudičky neexistují, možnost zakletí je lež…). Zprvu to prostě nerozlišují, a jak vyrůstají, chápou víc a víc, že v reálném světě se tyhle věci dít nemohou, ale neznamená to, že „někde jinde“ taky ne. Já ještě tak v osmi devíti letech věřila na kaňku do pohádky a Arabelin prsten – no proč sakra ne? ;) Jenom mám zkrátka smůlu, že ke mně se podobné gadgety nedostaly.
Děti by měly žít v pohádkovém světě. Jako já ;)

Od minulého týdne řešíme susí soutěž; dneska jsme po celém víkendu hlavylámání “kolektivně” zvládli šestku (”já jsem zkusil tohle” “a všimli jste si tohohle?” “a co to zkusit celé takhle?”) a dál pokračovali zas na vlastní pěst. (Poznámka - nenapovídáme si, jenom se dělíme o cesty, které by mohly někam vést, a cesty, které nikam nevedly, no a postřehy ostatních, můj střelený nápad a Lvíčkova trucakce “tak jí to předvedem, ať je vidět, co je to za pitomost” vedly k překvapivému řešení. Pro non-IT čtenáře: vůbec se to nesnažte pochopit.) Většina se zasekla na devítce, úloze, která vyžadovala “popovídat” si s virtuálním strojem, ovládaným unikátním programovacím jazykem.
Včera nám odešla pračka. V nejvyšších otáčkách odstřeďování něco prsklo, vyhodilo jistič až na chodbě a umlčelo otáčky bubnu navždy. No, navždy, pokud bychom nechtěli vyměnit elektromotor, a vzhledem k tomu, že už odchází i vypouštěcí čerpadlo a nové pračky začínají někde na 6 000, řekli jsme si, že se radši podíváme po nové. Z diskusí na internetu vyplývá jediné - všecky pračky jsou šmejdy a vyrábí se z plastů a podřadných materiálů, snad kromě Miele, které začínají na 25 000. V půl desáté jsem se zvedla z virtuální hromady áégéček, bošek a elektroluksek, abych si umyla vlasy; jinak by mi nestihly uschnout a ráno bych vstávala s nádhernou asymetrickou vlnou na té straně hlavy, kde jsem usnula. Zásobila jsem Lvíčka pár články a odkazy na fóra a odešla vstříc hygieně.
“Tak co, jak jsi pokročil?” zajímala jsem se po návratu s ručníkem na hlavě.
“Mám devítku!” prohlásil spokojeně Lvíček, datlující do klávesnice.
No koneckonců, moje maminka prala ve vaně někdy do mých patnácti…

Původně měla ta sobota vypadat úplně jinak. Měli jsme jet na akci za vesničku za Berounem. V průběhu času jsem zjistila, že jsou tenhle víkend v Berouně hrnčířské trhy. Vykrystalizoval záměr trhy cestou navštívit a prolítnout, pokud bude kde zaparkovat. Z tohoto záměru se vlivem různých aktuálních okolností stal záměr jet na výlet na trhy a na akci se pouze zastavit, a skončilo to rozhodnutím na akci vůbec nejet. Mimo jiné bychom tam nebyli platní jinak než jako spící figuríny, protože dojít od parkoviště na náměstí a projít ho cca třikrát tam a zpátky kvůli vracení se za úžasnými formami na pidibábovky a porovnávání hrnců na utopence v počasí přeháňka - slejvák - sluníčko - vedro - podmračeno nám dalo docela zabrat. Včera jsem třídila knížky a naplnilo mě to opětovně nechutí k množství našich, potažmo mých hmotných statků, takže jsem odolala jak té roztomilé minibábovce (když chci péct něco menšího, upeču muffinky, a vůbec, než bych se naučila odhadnout množství těsta a dobu pečení), tak různým variacím na keramický adventní věnec (pěkné různobarevné za 220, malé - cute - za 150 i věnec-talíř) relativně snadno. Stejně jako maňáskovi - tříhlavému drakovi u maďarského stánku, u nějž jsem neobjevila cenu a ani jsem po ní nepátrala. I když se mi líbil - co proboha s maňáskem? Ale na ruku jsem si ho vyzkoušela, kývat dračími hlavami najednou i zvlášť a komíháním prstů se jimi snažit “vrtět”.
“Jestli se ti líbí, tak ti ho koupím,” nabídl mi Lvíček.
“Ále ne, stejně bysme s ním neměli co dělat,” sundavala jsem ho z ruky s lehkým srdcem (ale vyfotit jsem si ho teda mohla…).
“Ale měli,” usmál se Lvíček a zamával třemi prsty.

(Ale ten utopencovač jsme si nakonec odvezli. Je glazovaný, vypadá pěkně a jako příslušenství má nejen dřevěné kleště, ale i výměnné štítky k identifikaci, jestli se uvnitř tetelí v nálevu uzeniny, hermelín nebo nakládačky. Heč.)