Nomádi, vole
Když jsem v sobotu uvažovala o blognutí, nebo aspoň pár poznámkách do blogu, navrhnul mi Lvíček: “Tak to napiš třeba aspoň do vim-… do víčka…”
“Do víčka nic psát nebudu,” zasmála jsem se, nalila si vodu a víčko nasadila zpátky na Aquillu ;)
“Ani do lvíčka.” :)
Z procházek po podhorském městečku jsem si přivezla kvalitní bolest v krku. Je fakt, že den, kdy se probudím a nebolí mě v krku, nevím (po vzoru sedmdesátníků), jestli jsem ještě vůbec naživu, ale dnešek je jeden z těch nečastých nepříjemných dnů, kdy mám v krku dva modýlky planety Mars s bohatou povrchovou aktivitou… dva taktak nevybuchlé granáty… dva obrovské ostnaté knedlíky, které mě nutí ke kašli, nutí mě neustále je omývat čajem nebo slinami a z nepřetržitého polykání pak téměř nepřetržitě krkám. Nic jiného mi ale není, tak doufám, že knedlíky splasknou a přestanou si hrát na 3D ozubená kolečka.
Cestou z víkendu jsme potkali billboard s nabídkou neuvěřitelně levných zimních gum v Carrefouru. Tak jsme neváhali a na otočku pro ně vyrazili. Gumy byly tak levné nejspíš proto, že byly ukrajinské, což nám ale nepřišlo jako mínus, vzhledem ke stavu silnic na východě tam musejí pneumatiky vydržet všechno ;) Cestou s vozíkem jsem se dostala k meditacím nad původy našich rodin.
“Máma je z východních Čech, otec je ze severních. Tvůj otec je ze západních a tvoje máma vodnikud.” Spiklenecky jsme se na sebe zašklebili. Jednou, když jsme spolu byly samy, se mi svěřila, že neměla pořádně domov - její rodiče se každých pár let stěhovali. “Nomádi, vole,” uklouzlo mi. Museli jsme se oba smát :)
Koule v mém krku začínají explodovat, takže se jdu napít a lehnout si, než se mi separuje krk od zbytku těla. Ani by mi tedy nevadilo moct ho v takových případech občas odkládat… ;)