Quanti blog

Ne, že by se mi přímo chtělo, ale už je to trochu blbý ;).

“Tos ho nemoh hlídat?” vyhrkla jsem na Lvíčka se slzami na krajíčku. “Já si byla jenom odskočit-”
“Já právě taky,” přiznal Lvíček, “myslel jsem, že už je všechno zařízený a že už pojedem.”
Na naléhání nevěsty jsem přiznala, že je mi zima a jsem unavená. Půjčila mi něčí bundu a sehnala klíč od orlovny, kde měli nejvytrvalejší svatebčané přespávat. Odcourala jsem se tam sednout si; v místnosti bylo přece jenom tepleji, než o půlnoci, byť začátkem července, venku.
Po chvíli za námi přišel řidič Evangelík a dal nám naději: nebude tu spát, nechá zmetabolizovat malou slivovici a přece jenom pojedeme. Někdy kolem půl druhé jsme se tedy rozloučili se zbytkem svatebčanů a odploužili se na parkoviště k Popelce.

Následující cesta byla strašná. Zanedlouho po začátku jízdy jsem začala usínat, vědomí odpovědnosti za bezpečnost nás všech, kterou jsem na sebe vzala usazením na předním sedadle, neboli úkolu udržet řidiče vzhůru, mě každých pár sekund vyburcovalo z mikrospánku a donutilo mě zamumlat několik naprosto nelogických a nesmyslných slov. V době kolem druhé ranní navíc ožívá spousta zvířat, namátkou vysoká, zajíci, ježci a kočky, a drtivá většina považuje v té době silnici za kus svého teritoria. Během noční jízdy jsme takto potkali a naštěstí (i když občas jen náhodou) nezajeli několik koček (Lvíček tvrdí, že nejmíň pět, já si pamatuju na dvě), asi dva zajíce, srnce a srnku (jeden z nich byl jen na druhé straně silnice, ale už nepamatuju, který). Po každém takovém zážitku mě na čas vybudila hysterie, co se mohlo stát, k pokusům o konverzaci s řidičem; stále méně častou, méně obsáhlou a méně smysluplnou. Adrenalin v mém těle prohrával se spánkovými hormony na celé čáře. Naštěstí kilometry ubývaly, cestu už jsme znali a za dvě hodiny jsme konečně byli zase v Praze. (Evangelíka obdivuju - nevím, jestli si cestou povídal s Bohem, nebo má prostě jen tak silnou vůli; já bych asi i za volantem při téhle noční jízdě usnula a nabourala, nebo aspoň sejmula některé ze zmíněných zvířat).

Domů (byli jsme naštěstí zavezeni až před dům) jsme dorazili kolem půl čtvrté, těsně před svítáním, 22 hodin poté, co jsme vstali. Zatemnili jsme ložnici a spali jako broučci pod jalovcem.

This entry was posted on Pátek, Srpen 24th, 2007 at 11.37 and is filed under Zewl(.net). You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.