Nic? Nic!
Ve víru předvánočního úklidu jsem včera ani neotočila kalendář na prosinec, ani neotevřela okýnko kalendáře, kterej nemáme, ani jsem nezblogla, že teda už je to tady a dudlajdá.
Ráno jsme vzali protáhnout autíčko na Chodov.
“Já vůbec nemám vánoční náladu,” posteskla jsem si cestou.
“V tomhle počasí se ti ani nedivím,” přikývl Lvíček od volantu.
“A ty ji máš?”
“Já ji mám.”
“Tak to ti závidím.”
“Chceš kalendář?” zeptala jsem se v Hypernově, když jsem je našla.
“Jak chceš, pro mě asi ne.”
A já byla rozhodnutá, že si ho nepořídím - pár deka levnýho tuku a cukru s troškou kakaa a každoročně stejnými obrázky mi za zvednutí glykemie nestojí.
Tak jsme bez kalendáře i bez adventního věnce, protože tři stovky za něj vyhodit odmítám… a… a vůbec.
Je mi to jedno.
Vědomě jsem se vykašlala i na pokusy o “blogový adventní kalendář”, které proběhly v minulých letech, byť tuším, že se svými zážitky z práce, s bydlením a z nákupů v předvánoční Praze obecně bych ho letos zvládala naplnit s přehledem.
Včera prostě nic.
Jen v jedné věci jsme byli první: při gruntování nalezený věnec na dveře jsme cestou s megataškou vytříděných věcí pověsili. Den před adventem, jako první z baráku.
Vůbec poprvé.