Nachcípaná
Soudě dle čtených blogů, nemocný byl poslední měsíc kdekdo, v práci taky půlka lidí pochrchlávala, tak se nemůžu divit, že to na mě sedlo taky. Ale divím. Za prvé, bolest na průduškách mě znepokojila víc, než celkem obvyklá bolest v krku nebo rýma. Za druhé, většinou mi nachlazení nevadí, beru ho jako občasnou návštěvu, na otravné průvodní příznaky jsem si během let a stovek viróz zvykla, pokud přijde, přizpůsobím mu své záležitosti a sklátím se do postele. Tentokrát jsem vymýšlela, jak se co nejdřív uzdravit, když už ne na lyže, tak aspoň do práce aby to bylo, takže jsem během neděle vypila asi sedm průduškových čajů, než mi došlo, že bylinky bych do sebe asi neměla lít jako vodu. Pak jsem naštěstí dostala rozum (Lvíčku, dík), zalehla pod peřinu, přestala si dělat násilí a smířila se s tím, že do práce půjdu, až tam půjdu, a přes to nejede vlak. Jsem trochu nervózní, nechci o nic přijít (hlavně z důvodu, abych to stihla dohnat), na druhou stranu, třeba mi to budou moct kolegové aspoň líp vysvětlit, když budou mít náskok. Ach jo :). Když se na sebe kouknu zvenčí, připadá mi ta nervozita až roztomilá. Ale asi je pochopitelná. Pořád mi to nějak úplně nedochází. Když vidím na svém stole svoji pracovní kartičku, moje první myšlenka vždycky je, že si ji tam zapomněl Lvíček :).
Btw, když mluvím o Lvíčkovi… Happy Valentine, my dear… :-*
