Možnost nahrazení kvality kvantitou
je velice nepravděpodobná, ale grafomanský den má občas každý :).
“A nahradíš si tu přednášku?” ptal se mě starostlivě Lvíček hned po zpublikování předchozího postu.
“Dva lidi mi slíbili zápisky; a vůbec, chodí tam lidi, kteří se přijdou na přednášku podívat jednou, aby věděli, jak vypadá vyučující… a taky to udělají. Já sice letos najela na vzornou studentku, ale nebylo mi dobře a neměla jsem na to náladu.”
Každá škola to má jinak; některý obor staví na cvičeních a přednášky jsou jen neškodné doplňky pro pokulhávající, v některém přednášky pomáhají pochopení látky, někde jsou prostě potřeba ke zkoušce a někde něco mezi nebo ani jedno z toho. U nás je jednoznačně dobré na přednášky chodit, ale zároveň se mezery dají s trochou snahy dohnat. (I bez ní, ale pak absolvování oboru připomíná prosvištění a nevím, jestli ten titul sám k něčemu je; mně se od začátku studia začínají spojovat věci do souvislostí a teď, co chodím skoro na všechny přednášky, s dvojnásobnou hloubkou.)
Ne, že by se mi extra chtělo už na tu předchozí, ale na rozdíl od některých kolegů, “kecy” doktora Diplomového zbožňuju. Dnes byli na semináři jen tři lidi - zřejmě pod vlivem poledního semináře doktorky Ekoložky, na němž se zmínila, že není nutné navštěvovat oba. Aspoň jsme měli dost času na pokec. Od problémů jak s fyzickým, tak duševním chátráním jsme se dostali přes fotografy a fotografii (téma kolegyně) až k přívětivým názorům ve smyslu “právo na bordel je jedním ze základních lidských práv”. Mám moc ráda jeho styl a mrzí mě, že jsem sobotní přednášku zasklila obdobně, jako před časem tátův křest. Dlužno říct, že to vzal s větším humorem :).
“Včera jsem se zas probudil s hubou v klávesnici, tak jsem se odebral na specializované místo… ráno jsem pak pobyt na specializovaném místě přehnal, tak jsem musel rovnou na vlak,” omlouval se kolegyni z páťáku, proč se jí neozval. Nikdo mu to nikdy nevyčítáme - má práce až nad hlavu, vede nejvíc prací a nikdy není na nikoho nepříjemný, naopak trvá na tom, že ho máme uhánět, protože není náš problém, že on nestíhá.
Kolegyně z páťáku si vyřídila konzultaci a chystala se k odchodu. “Počkej, prosímtě, můžu se tě zeptat - máte jako ročník nějaký internetový stránky?” odchytila jsem ji. Koukala na mě jak Křovák na mrakodrap. “Jako nějaký internetový fórum, kde se scházíte, vyřizujete si věci…”
“My si to vyřizujeme ústně,” odtušila páťačka. “My ještě neměli povinnej elektronickej zápis, takže jsme tím počítačem vcelku nedotčený. Jsme ještě asi taková ta stará generace.”
“To vám nezávidím, psát diplomku na stroji by se mi teda nechtělo,” pokusila jsem se o vtip, ale nesetkala jsem se s pochopením.
“…najednou byla tma, byl jsem v Hlásný Třebáni, bolely mě nohy, neměl jsem u sebe ani halíř…” popisoval Diplomový výsledek svého úterního podzimního zatoulání - a já byla ráda, že takový lidi ještě existujou.