Quanti blog

Ještě v deset ráno jsme byli cca 60 kilometrů od severního kraje Prahy. V půl dvanácté už jsme u nás na zastávce vyhlíželi autobus, který by nás přiblížil k Meziplotům.
“Máš ty lístky?” kontroloval Lvíček, poté, co se ještě mezi dveřmi vracel pro čepici a sluneční brýle.
“Já?!” zděsila jsem se. “Vždyť jsem na tebe volala, ať je vezmeš!”
“No, hlavně, že jsme na to přišli ještě teď.” S autobusem jsme se minuli, vrátili se pro lístky a na metro šli pěšky.

“Já bych chtěl na Škwory,” odhalil Lvíček své plány před příchodem do areálu. “To je tenhle randál?” pohlédla jsem ve směru hluku linoucího se nezpochybnitelně ze Stage 2. “Já věděl, že budeš ráda,” pochvaloval si Lvíček. No, neměli jsme program, já plánovala trávit začátek z nouze někde u Kapely Hrůzy, ale toho jsem se poměrně snadno vzdala. U Stage 2 jsme narazili na kšiltovku s tučňákem, retro tašku a nakonec na celého litláka a s ním i Plnta (asi poprvé, kdy jsme tento spolehlivý poznávací bod vyčnívající z davu nepostřehli jako prvního). Stáli trochu stranou stage a cucali Birell.

Škwor naštěstí za chvíli skončil a my se vydali na pocour areálem, chvíli s nimi, pak jsme se trhli. Chytli jsme pár písniček od Zvířat, UDG (to šlo), pak si v hluchém místě dali něco k večeři a šli na Baumaxu. Stage 4 měla oproti Stage 1 dost brutální zpoždění. Doufali jsme v opak, abychom po konci Baumaxy stihli ještě co největší kus Wohnoutů, ale dopadlo to úplně jinak. Čekali jsme asi 20 minut ve slejváku nalepení na kmen smrku, protože brát si deštník nebo pláštěnky nás nenapadlo. Pak se déšť utišil a Xavi začal. Asi 4 básničkami (”přišli jste na folkový koncert? To máte smůlu”) a pak konečně začal hrát. Nové věci. Ale s každou básničkou i novou písničkou nás čím dál víc znechucoval. Působil trošku zbouraným dojmem a jeho texty byly až extrémně překombinované, jeho tradiční hra se slovy dovedená do krajnosti a už v podstatě do nudy. Navíc ten projev… Xavi neměl den. Po té druhé písničce jsme se sebrali a šli na Wohnouty, které jsme si užili především proto, že hráli od konce playlistu, takže začínali Banány (které jsme slyšeli po cestě), pokračovali Činely (klobouk dolů za ten finský text :)) a z těch největších vypalováků se dostávali k tomu umírněnějšímu, co jsme slyšeli už mnohokrát, takže jsme mohli jít hledat Ztracenou existenci. A jelikož jsme ji nenašli, protože nehrála, vrátili jsme se ke Stagi 1 a před poslední písničkou uprchli na autobus.

Je to fakt: Meziploty jsou sice vždycky jiné, ale pořád čím dál víc stejné. Příště si hodně rozmyslím, jestli půjdu; to by musel být program opravdu nabitý. Bolavé nohy jsme usadili do 177 a dojeli až (skoro) domů, umyli se, vyčistili si zuby a šli spát.

Při posledním mytí rukou jsem si našla v podkolení klíště. Mrchu. Asi z toho stání na Baumaxu. Nebo vůbec z toho prodírání se trávou.

V půl dvanáctý.

Lvíček mi ho téměř odborně vyndal a ani podle doktorky tam nic nezůstalo. Ale mám tam pořád flek po přisátí; snad se nezačne šířit a blednout od středu.

(Pokud příště, tak v dlouhých kalhotech a s repelentem.)

This entry was posted on Sobota, Červen 7th, 2008 at 13.37 and is filed under Zewl(.net). You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.