Líná huba, holé neštěstí
Je to tak. Kdyby mi nebylo blbé požádat fotografku, ať po těch dvou fotkách, kde jsem mrkla, a tří, kde se tvářím jak po pohřbu, udělá ještě jeden nebo dva pokusy, nemusela jsem na občance vypadat… tak, jak tam vypadám.
Z toho jsem se ale poučila. Včera jsem dělala první zkoušku z těch osmi, co zbývají odkroutit do konce studia. Učila jsem se na ni už dřív, ale z původního termínu sešlo a v neděli i včera jsem měla trochu jiné myšlenky, zkrátka, něco jsem uměla, s něčím to bylo horší.
Zkouška se začala odehrávat snad nejhorším možným scénářem. “Tak na čem jsme se domluvili? Něco z tý interpretativní?” nadhodil doktor Etnolog.
“No my jsme se vlastně nedomluvili… já spíš myslela něco z toho prvního semestru,” smlouvala jsem, protože interpretativní antropologové se mi jevili jako dost nezřetelná mlhovina.
“Z prvního, jo? No tak tu Chicagskou školu.” Z bláta do louže: Chicagskou školou začaly letos přednášky - tím, že už nám o ní říkal kdekdo, takže nás s tím už nebude otravovat.
“Ehm… no to jsme vlastně nějak neto…”
“Tak tu Manchesterskou,” mávnul rukou. Z toho už se nešlo vyvléct, tak jsem začala blábolit něco o Rhodes-Livingstone institutu, A a B městech, představitelé… eeee… ten… Wilson… a pak taky Max Gluckman… Vytáhnul ze mě teorii konfliktů, ale už ne antropologii práva, ani autora práce Kalela dance, ale statečně jsem okecávala (data, autoři a představitelé, nedejbože následovníci, to je můj hřebíček do rakve), co jsem si z poznámek pamatovala - jak to jeden autor pojal jako zbavování násilí a druhý jako eskalování násilí do otevřeného konfliktu…
Když viděl, že ze mě víc nevydestiluje, nahodil konečně: “Tak Erving Goffman.”
V duchu jsem zajásala, protože toho jsem uměla nejlíp, ale když jsem nevěděla, co kromě Všichni hrajeme divadlo od něj vyšlo česky, zastavil mě.
“Co já vám dám? No… ale já vám… já vám dám dobře,” navrhnul. Jsou lidé, k nimž bych si to nedovolila, a sama ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale opáčila jsem: “Tak mě nechte ještě neco říct o tom Goffmanovi, třeba ty totální instituce, to je takovej zajímavej koncept,” a začala jsem žvanit. Tak se mě ještě zeptal na Svena Eka a Lodewjika Brunta a o obou jsem naštěstí něco věděla, tak mi tu dvojku s tím, že nějakej ten přehled přece jen mám, nakonec dal :). Nemám s tím prý dělat štráchy, instruoval mě na konzultacích vedoucí katedry, a stihnout to před mumrajem s postupkama a státnicema (půlka května). Tak se snažím.
A líná huba, holé neštěstí do třetice: kdybych si nepostavila hlavu, že chci ty boty, které se Lvíčkovi až tak nelíbily, neměla bych teď úplně super botičky k džínům i hnědé sukni, jak jsem zjistila doma. A to se vyplatí! :)