Lahozeves
„Já jsem myslel, že blogneš o tý Nelahozevsi,“ povídá Lvíček před spaním.
„Abys věděl, kde jsme byli a co jsme vlastně dělali?“ popichuju.
„Abych věděl, jakej na to máš náhled ty,“ neztratil trpělivost. Lvíček mě čte rád, a přestože není v pravém slova smyslu mým implicitním (modelovým) čtenářem, při psaní s ním nějakým způsobem počítám. Sama si dost dobře neumím představit, jaké je mít blogujícího partnera, a je realitou, že v blogujících párech (namátkou =M= a jane, fiksu a smilla) je vždy jeden blogerem „kovanějším“ a druhý po nějakém období, kdy si píše každý o svém, blogují téže zážitky z jiné perspektivy nebo se v popisování střídají, své psavectví velmi omezí nebo blog dokonce zruší. „Hlavně, aby sis nenašla nějakýho básníka!“ varovala mě vždycky maminka a tak se té rady držím, volím partnery technického založení a bez grafomanských tendencí.
(Ale stejně by mě zajímalo, jaké to je, když o vás a o společných zážitcích někdo bloguje. Soustavně. Shodou okolností ani z mého okruhu kamarádů nebloguje prakticky nikdo, případně jde o blogy skorovýhradně technické.)
V sobotu ráno jsme zpoza panelákových oken pozorovali bouřku, smažili řízky a rozhodovali se o odpoledni. Připadalo nám, že se vítr uklidnil, takže jsme vzali autík, napnuli plachty a bez použití motoru dojeli až na místo určení…
…no, ne. Vítr zákeřně foukal převážně napříč silnicemi místo nám do zad, ale dojeli jsme v pořádku, zaparkovali v rámci možností mimo gravitační dosah okolostojících stromů a dorazili do zámku, kde jsme tentokrát měli štěstí: první okruh začínal za dvě minuty.
Procházelo nás ho všehovšudy šest, z toho jedna průvodkyně, jeden člen ostrahy, já, Lvíček a ještě jeden manželský či partnerský pár. Oba byli spíše nemluvní, jenom paní u čajových šálků s hubičkou a hlubokým podšálkem s průvodkyní řešila, jestli se náhodou nepilo z těch podšálků (čaj smíchaný, jako v Rusku, například s marmeládou) – a došli jsme k názoru, že asi jo, když i ty podšálky mají držátko. Pán měl jen jednu glosu, zato skvělou: „Měli pěknej výhled,“ utrousil v jedné z obytných místností. Přistoupila jsem k oknu a za ním – elektrárna…
Samotný zámek je vážně pěkný a i přes dražší vstupné doporučuju: je udržovaný a tak hezkou expozici jsem v zámku viděla málokde. Impozantní je dendrotéka, sbírka plodů, listů, jehlic apod. vždy jednoho stromu uložené v krabičce z jeho dřeva a „svázané“ v jeho kůře do tvaru knihy. Kromě krásných intarzovaných kabinetů z různých druhů dřeva, ebenu a slonoviny tam jsou i kabinety nebo stolky vzniklé podobnou technikou, jejíž název si už nepamatuji, ale spočívá ve vykládání mramorové desky různě barevnými drahokamy a polodrahokamy. Z těch vzniká převážně ovoce, ptáčkové nebo houby, a všechny stojí za vidění. Houbičky mají krásně oranžové a hnědočervené hlavičky, světlehnědé nožky, i srdce mykofoba plesá. „Hele, ty houby,“ drcla jsem do Lvíčka u nejkrásněji vykládaného kabinetu. „No, to je šuplík na houby,“ vysvětlil přesvědčivě. Dokáže se u toho ani nepousmát; tohle musím ještě trénovat. Lvíčkovi mají mystifikátorské tendence v rodině.
Na zámek a na expozici se jeďte podívat, pokud máte možnost (pro turisty: kromě TZ je Nelahozeves i součástí projektu Óbrfrk) a mimochodem – to, co vypadá jako porcelánová zahřívací elektrická papuč, je ve skutečnosti… fakt, koupel na nohy. Jednu věc jsme ale v těch šesti lidech nerozluštili; na perlovém oltáři v zámecké kapli jsou všechna N (kromě jednoho nápisu, který ale mohl být třeba „doperličkovaný“ později) obráceně – jako ruské I. Ani kamarádka germanistka mi s tím nedokázala poradit (nápisy jsou v němčině), napadlo ji pouze, jestli nejde o zvýraznění N jako Nelahozeves (proč by ho ale jenom nezvětšili – proč ho otáčet?). Oltář pochází zhruba z konce 16. století. Any ideas?
Jelikož TZ jsme už z předchozí zastávky v Nelazozevsi měli a nechtěli jsme se vracet v tomto směru s prázdnou, zaskočili jsme do Muzea Antonína Dvořáka, vybudovaného v jeho rodném domě. Je to muzeum poměrně maličké (co taky nashromáždit o jedné osobnosti, i když velmi významné) a má tu nejzmatečnější otevírací dobu, s jakou jsem se kdy setkala; navíc žádné dva prameny se na ní nemohou shodnout (otevřeno je zhruba způsobem: přes zimu každý lichý víkend, v sezóně od úterka do neděle druhý, třetí a čtvrtý týden v měsíci; ale jak říkám, zdroje se liší…). Radši jsem tam tedy koncem týdne zavolala a ujistila se, že tenhle víkend otevřeno mají. Měli, měli i TZ a k prohlídce krásně hraje Novosvětská (…tedy, alespoň Lvíček říkal, že Novosvětská – já mám na rozeznávání klasické hudby zoufalý netalent).
(Heleďte, já vás už nechám. Už jenom jeden odstavec, to vydržíte. Když jsem to vydržela napsat!)
„Zašla bych někam na kafe,“ povídám cestou k autu. Po krátkém myšlenkovém pochodu (Lvíčkovi rodiče jsou u prarodičů – ti žijí hruba půl hodiny cesty odsud – stejně bychom na ně museli čekat, protože Lvíček s nimi potřeboval něco vyřídit) jsme se rozhodli jet k prarodičům, ale navigátor vypočítal cestu po dálnici asi na pětadvacet minut a po okreskách skoro dvojnásobek. „Skoro nefouká, vezmu to na dálnici,“ rozhodl se Lvíček a následujících 20 kilometrů bylo ve znamení třímání volantu oběma rukama a veleopatrného předjíždění kamionů. Ostatně – takhle slušný a spořádaný provoz jsem na české dálnici asi ještě neviděla a asi ani neuvidím. Ale dojeli jsme v pořádku, včas, na otočku – dostali jsme kafe, falešný jablkový sachr, odpočinuli si a vyrazili za Lvíčkovými zpátky.
Po okreskách.