Quanti blog

Když čtu magazín našeho největšího (největšího takříkajíc seriózního) pojišťovacího ústavu, poslední dobou v něm už vždycky hledám nejdřív články blogera goči. Ačkoliv ho na rozdíl od některých jiných blogerů osobně neznám, prošla jsem s ním dolíčkem i Tureckem. Tak nějak je mi to divný, číst pak v magazínu, jaký měl problémy s prvním zasunutím. Přestože je to příběh, který by mohl být klidně i na blogu.
Je to podobně zvláštní, jako když hledám jeho články v “nejlepším tuzemském firemním magazínu” a narazím na článek svého bráchy.
Všechno souvisí se vším.
Byly doby, kdy bych si bývala strašně ráda přečetla svý jméno pod nějakým článkem. Pod článkem v časopise, který normálně vychází, a ne v LITErárních noviNKÁCH. Přestože jsou (nebo byly) oficiálně registrované jako periodikum.
Teď…
Od doby, kdy jsem se pokusila něco napsat veřejně mimo tento blog, tohle relativně bezpečné místečko, kam chodí jen pár lidí a případné komentáře mimoňů se dají smazat, aniž by musely otravovat čtenáře a nutily mě reagovat… od té doby mě přešla chuť psát kamkoli cokoli, protože když něco někam napíšete, může to zkritizovat každý blbeček, který umí číst.
Třeba si to moc beru; ostatně, nemám ponětí, kolik chodí urážlivých dopisů, mailů či jiných reakcí blogerovi gočovi. Nebo bráchovi. Nebo jiným. Ale nějak nemám odvahu to zjišťovat.
Reálný život je ostatně něco úplně jiného, než maturitní písemka, kterou vám učitelé chváli čistě proto, že je to (relativně výjimečně) něco, co se dá číst. Schopnost psát s novinařinou souvisí jenom tak vzdáleně, jako inteligence s vysokou školou.
Nebudu to riskovat.

This entry was posted on Pátek, Srpen 3rd, 2007 at 9.47 and is filed under Myšlenkování. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.