Jsem vážně ráda, že už je tak dlouho světlo
Můžu si cestou z práce (proč se mi do slovního spojení “cesta z” neustále míchá “ze školy”?) užít procházku mezi rozkvetlými a rozkvétajícími stromy. Když přijdu domů, nemám pocit, že stihnu už jen večeři, hygienu a spánek - ještě aspoň hodinu je zkrátka den a je možné si ho užívat. A tahle skvělá doba potrvá ještě aspoň čtyři měsíce, z nichž dva se to bude ještě zlepšovat. To už se po práci bude stíhat za světla i posezení s kamarády - zahrádky, třeste se.
V tuto úžasnou jarní dobu jsem, stejně jako loni, nucena opět začít myslet na Vánoce - rigorózní práce se připomíná. Přihlášky se musí podat do konce července a já musím do diplomky vpravit aspoň pár objevných a převratných kapitol. O tématu jsem už s vedoucím, tedy teď už s konzultantem, domluvená, zapomněla jsem se ho zeptat jen na jediný drobný detail - literaturu. Už u diplomky byla ubohá a menší nedostatek navrhovaného rozšíření diplomky je ten, že k němu bude zřejmě ještě mizernější počet zdrojů, než se mi podařilo sehnat k DP.
Když už jsem u školy - ve čtvrtek bylo Okultění a i když jsem musela odejít poměrně brzo (po pracovním dni mě v jinak krásných prostorách sklepení v Celetné dounavilo, když si nebylo kde sednout), vzpomínám s nadšením (a s nostalgií).
Jak už bylo naznačeno, změnila jsem práci. Bojím se to nějak zakřiknout, ale jednu věc musím konstatovat s naprostou jistotou: po práci na Ústředí je to neuvěřitelná úleva. Koncem týdne jsem v metru potkala jedinou kamarádku, kterou jsem si tam pořídila; seznámily jsme se na programu pro nové zaměstnance a bylo jí kolem padesátky, ale byla fakt v pohodě. Přiznala se, že ani ona si tam nemůže zvyknout, že to nechápe, že se tam spolu ani nebaví lidi, sedící v jednom kanclu, ale v jejím věku už to s těmi změnami bohužel není tak splavné, jako u mě. To chápu a je mi jí líto, ale ona je taková poměrně dost životaschopná baba (v dobrém ;)), tak doufám, že si tam trochu zvykne, nebo dostane nějakou jinou nabídku. Vůbec jsem si v celé té organizaci připadala jako v zakletém zámku - normálni lidi se tam dali spočítat na prstech jedné ruky.
Nicméně, dost o práci (o ní bych chtěla blognout, byť stručně, separátně). V sobotu jsme byli na výletě v Ploskovicích, pokud se k tomu dostanu, taky blognu zvlášť (nejvíc mě naštval starý foťák, který jsem si vzala proto, že na nový pořád nemám pouzdro, a tak dlouho mu trvalo pořídit fotku, že mi ze slibné kompozice uletěl páv…). Máme tím pádem další známku. Jednu. V létě to budem muset rozjet trochu víc ve velkém ;).
Duben 21st, 2008 at 14.36
Já si snad někdy tu TZ taky koupím :)