Quanti blog

Jsem ostuda, psát o Okultění až skoro týden po něm. Tak dlouho jsem ale čekala, až budu mít čas popsat všechny famózní nuance a vtípky, až se mi téměř vykouřily z hlavy. K vašemu štěstí, protože když se rozepíšu, neznám míru :).
Lidí přišlo tak akorát. Hodně, ale ne tolik, aby přetékali z performančních míst za rohy členitých chodeb celetenské budovy. V pět zahájil program poděkováním a svérázně pojatým výkladem, co je okultění, vedoucí katedry. Na gauči proti sekretariátu se objevil… obyvatel stanového městečka!
Organizátoři akci totiž pojali tentokrát skutečně festivalově, a byl to festival dohromady hudební, filmový i divadelní, spojený s vernisáží fotografií i jiných výtvarně ztvárněných, abych tak řekla, kulturních jevů. Byl tedy vydán rozpis dění na jednotlivých “stagích” - stage 306, stage chodba a stage 317, k tomu mapka areálu; na stagích i v průchodech nesmělo chybět občerstvení a jako zázemí stanové městečko. Chyběly bohužel toi-toiky, jejich funkce ale byla dostatečně suplována běžnými WC v budově, jejichž kapacita byla naštěstí dostačující.
“Obyvatel stanového městečka” byla velice vtipná kreace, pro mě nejhezčí zážitek z celého Okultění, protože Obyvatel úvodní přednášku prospal ve spacáku, pak vstal, vyčistil si u umyvadla ve stage 317 zuby, nasnídal se rohlíkem s Májkou, přečetl si noviny, uvařil si na přenosném plynovém vařiči čaj a po skončení programu se spěšně sbalil, aby stihl kyvadlovou dopravu “každou půlhodinu” na afterparty v Atmosféře. Tam jsem nepobyla dlouho, protože jsme byli rozdělení mezi dva stoly na opačných koncích hospody, nechtělo se mi utrácet a chtělo se mi domů.
Další nejlepší body Okultění v kostce:

1. jednoznačně recitace básně Nanao Sakakiho
2. antropovizní šou prváků a několik fakt vtipných vtipů o bipedii, kterými neantropologické čtenáře nebudu unavovat
3. živé obrazy třeťáků (možná, ale opravdu jenom možná sem nahodím fotky)

Já jsem bohužel plán na svou instalaci nestihla zrealizovat; nu což, stejně by v té záplavě tvořivosti patrně zapadl. Svou stopu jsem ale na Okultění zanechala, dokonce aniž bych si toho byla vědoma.
“Pěkný fotky,” pochválila mě Martina.
“Jaký?” vyděsila jsem se.
“Ty z toho Novýho Zélandu přece!”
Záměna jmen se záhy vyřešila a - bohužel - napravila ještě před vernisáží. Na jednom místě moje jméno - nezaslouženě - však stále ještě vylepené je. Nechám si jeho lokaci pro sebe do doby, než se mi ho podaří zvěčnit něčím lepším než VGA mobilním foťákem, pokud to někdo neobjeví dřív…

This entry was posted on Úterý, Duben 24th, 2007 at 17.11 and is filed under Kult urologie, Zewl(.net). You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.