Quanti blog

Napadlo dvacet čísel a i když se do toho přes poledne opírá slunce, moc to neodtává. Praha, nebo aspoň její periferní části, se proměnily v horské středisko. (I na Florenci jsem ale potkala houf dětí s boby, cpoucí se do tramvaje.) Aspoň tak mi to po tolika měsících bez sněhu připadalo. Párkrát už pocukrovalo, ale to bylo jen pár cenťáčků něčeho, co vydrželo půl dne a sotva v tom zakřupaly boty.
Musím přiznat, že sušení kalhot a bot po každém návratu domů mi zas tak nechybělo. Stejně jako zjištění, že moje nové zimní boty v žádném případě nejsou nepromokavé. A mezi stromy po cestě domů se najdou takoví škodolibci, co mi shodí nálož z větve přímo za límec. Přesto se nedokážu ubránit tomu euforickému stavu, který znám převážně z okamžiků, kdy jsme dorazili do destinace některé ze zimních dovolených nebo lyžáků. (Dvacet cenťáků není už jen tak něco.) Všechny paneláky mi připadají jako horské hotely a všechny bílé pláně bych nejradši proťapala skrz naskrz. Pak mi dojde, že nejsem na Šumavě a že bych zimní procházkou došla zas tak akorát k břečce u silnic a u stanice metra, a snažím se dostat promáčené svršky co nejdřív domů.
Fakt mi to tady připadá až nepatřičně, městský lid asi pochopí. Ale nestěžuju si. Do kaluží už neťapám, ale do závějí i přes promokavé boty pořád ráda… :)

This entry was posted on Pátek, Leden 26th, 2007 at 15.44 and is filed under Aktualitky, Zewl(.net). You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.