Ale jinak tam bylo fajn ;)

Mimochodem, mockrát už se mi - jako asi každému - stalo, že jsem musela jít někam po schodech, protože nefungoval výtah. Dnes poprvé se mi to v práci stalo naopak - nefungovaly schody, takže jsem musela jet do prvního patra výtahem. (Schody byly zahrazeny a podrobeny poctivému ručně-rýžovému čištění, ne, že by je odnesl čert nebo se sklopily do skluzavky :).)

Jinak - pátek, nemůžu vymyslet poslední větu obchodního dopisu a pomalu balím domů… :o)

že moji dva nejoblíbenější blogeři přerušili svůj ohlášený konec jenom kvůli tomu:

http://smilla.bloguje.cz/699252-nikdy-nerikej-naporad.php

http://fiksupojka.bloguje.cz/699245-s-litosti-vam-oznamujeme.php

…asi nijak…

(odkazy doplním doma)

Sraz měsíce: Nejspíš rodinný sraz na padesátinách Lvíčkova táty. Akce, kde se poprvé střetli naši s celou Lvíčkovou rodinou. Bylo to poměrně namáhavé, ale ne špatné - bylo spousta míst, kam se zašít ;).

Restaurace měsíce: Složité rozhodování mezi břevnovským Klášterním šenkem, kde jsme v trochu komornější sestavě slavili už zmíněné padesátiny (uprostřed týdne), a novou Potrefenou husou Na Knížecí, která se přejmenovala z Pivního baru Na Verandách, kde jsme zase slavili s našima můj svátek. Hlasuju pro šenk, protože ačkoli všichni ostatní měli v Huse super dlabanec, mně se tentokrát výběr nevydařil a dostala jsem salát naskrz pomatlaný nějakou divnou zálivkou, s třemi sousty lososa a dvěma piditousty.

Výlet měsíce: Beroun a jeho hrnčířské trhy. Fakt se mi tam líbilo, v září jedem zas ;)

Kulturní zážitek měsíce: Meziploty byly až prvního června, Lvíček měl zkouškové, takže kultury moc nebylo - ze zoufalství tedy jmenuji kulturním zážitkem otevřenéSUSE. Musím přiznat, že nás zabavilo na dlouhou dobu a snad i trochu zkulturnilo, takže proč ne ;)

Červen snad bude plodnější - z kultury Ploty i Muzejní noc (která se mohla stát i srazem, kdybychom narazili na všechny známé, kteří tam šli), restauraci asi bude jistit naše osvědčená, ale ještě tady nezmíněná Veranda… a zkrátka, červen je mnohem míň depresivní, než byl květen :)

Za námi stála skvadra Vietnamců a dál jsem neviděla. Pokladní za nás prohlásila: “Jste poslední. No, vy. Prosím vás, ano? Jste poslední. Za vás už nikdo.” Podle mnohosti opakování a stupně polopatismu jsem usoudila, že mluví s těmi Vietnamci. Celkem normální situace, my si odebírali namarkované zboží… v průběhu toho pokladní zaregistrovala, že se někdo přidal do fronty, a začala vysvětlovat, že tu svítí červené světýlko, fronta je uzavřená a musí tam, kde je zelené. Paní se chvíli hádala, že prý když přišla, bylo ještě zelené, pak to zkoušela nějak ukecat a pak odsekla něco, co jsem neslyšela, ale pokladní zjevně jo, neboť v klidu odpovídala “No tak jsem kráva, no. Jsem z venkova. Já jsem vám říkala, že jste poslední,” obrátila se na typoně, co stál před tou ženskou. (Doteď jsem myslela, že poslední byla ta parta Vietnamců, podle toho, že to pokladní opakovala desetkrát jak pro blbce.) “Já nejsem povinnej někomu tady něco vyřizovat,” zamutoval zmrdeček. “Nejste, ale já jsem vás o to požádala. To je slušnost,” nenechala se vyvést z míry pokladní. “Já tu nebudu do jedný,” poznamenala si spíš pro sebe. Pak jsme zaplatili a odešli. Ta nadávající ženská ve frontě byla, ještě když jsme odcházeli - jak to dopadlo, nevím.

Ale zůstal mi rozum stát, jak neuvěřitelně tupí a hulvátští jsou lidi, a obdivuju tu pokladní, že to s ní nepohnulo ani o milimetr. Takhle splachovací já nebudu ani za padesát let.

“Já bych chtěl na Škwory,” odhalil Lvíček své plány před příchodem do areálu. “To je tenhle randál?” pohlédla jsem ve směru hluku linoucího se nezpochybnitelně ze Stage 2. “Já věděl, že budeš ráda,” pochvaloval si Lvíček. No, neměli jsme program, já plánovala trávit začátek z nouze někde u Kapely Hrůzy, ale toho jsem se poměrně snadno vzdala. U Stage 2 jsme narazili na kšiltovku s tučňákem, retro tašku a nakonec na celého litláka a s ním i Plnta (asi poprvé, kdy jsme tento spolehlivý poznávací bod vyčnívající z davu nepostřehli jako prvního). Stáli trochu stranou stage a cucali Birell.

Škwor naštěstí za chvíli skončil a my se vydali na pocour areálem, chvíli s nimi, pak jsme se trhli. Chytli jsme pár písniček od Zvířat, UDG (to šlo), pak si v hluchém místě dali něco k večeři a šli na Baumaxu. Stage 4 měla oproti Stage 1 dost brutální zpoždění. Doufali jsme v opak, abychom po konci Baumaxy stihli ještě co největší kus Wohnoutů, ale dopadlo to úplně jinak. Čekali jsme asi 20 minut ve slejváku nalepení na kmen smrku, protože brát si deštník nebo pláštěnky nás nenapadlo. Pak se déšť utišil a Xavi začal. Asi 4 básničkami (”přišli jste na folkový koncert? To máte smůlu”) a pak konečně začal hrát. Nové věci. Ale s každou básničkou i novou písničkou nás čím dál víc znechucoval. Působil trošku zbouraným dojmem a jeho texty byly až extrémně překombinované, jeho tradiční hra se slovy dovedená do krajnosti a už v podstatě do nudy. Navíc ten projev… Xavi neměl den. Po té druhé písničce jsme se sebrali a šli na Wohnouty, které jsme si užili především proto, že hráli od konce playlistu, takže začínali Banány (které jsme slyšeli po cestě), pokračovali Činely (klobouk dolů za ten finský text :)) a z těch největších vypalováků se dostávali k tomu umírněnějšímu, co jsme slyšeli už mnohokrát, takže jsme mohli jít hledat Ztracenou existenci. A jelikož jsme ji nenašli, protože nehrála, vrátili jsme se ke Stagi 1 a před poslední písničkou uprchli na autobus.

Je to fakt: Meziploty jsou sice vždycky jiné, ale pořád čím dál víc stejné. Příště si hodně rozmyslím, jestli půjdu; to by musel být program opravdu nabitý. Bolavé nohy jsme usadili do 177 a dojeli až (skoro) domů, umyli se, vyčistili si zuby a šli spát.

Při posledním mytí rukou jsem si našla v podkolení klíště. Mrchu. Asi z toho stání na Baumaxu. Nebo vůbec z toho prodírání se trávou.

V půl dvanáctý.

Lvíček mi ho téměř odborně vyndal a ani podle doktorky tam nic nezůstalo. Ale mám tam pořád flek po přisátí; snad se nezačne šířit a blednout od středu.

(Pokud příště, tak v dlouhých kalhotech a s repelentem.)