Dvouhodinový víkend
Před týdnem, v pátek odpoledne, jsem měla za sebou školu, před sebou víkendovou směnu u rodičů a s napětím jsem čekala, jestli se udělá alespoň trochu hezky. Udělalo, takže jsem ve čtvrt na pět mohla přisednout ke Lvíčkovi a vyrazit - z Parku do parku (průhonického).
Byla jsem tam jednou v poslední době (a možná někdy jako dítě), takže jsem se jednak téměř orientovala, jednak tušila, co čekat. Ale skutečnost zadumaného, barevného, obrovitého komplexu moje očekávání předčila. Stejně tak Lvíčkova. Při dvou hodinách pocourávání jsem měla podobně osvěžující pocit, jako v létě v Mariánkách - starosti fuč, spěch fuč, realita všedního dne fuč, jen “lázeňský” klid, pohoda a příroda. Akorát že ty Průhonice jsou zásadně blíž.
“Prima víkend, děkuju,” zkonstatoval Lvíček, když jsme zase vyšli pohádkovou branou; oba jsme věděli, že náš čas pro sebe tím v podstatě skončil.
Ale někdy dokážou být dvě hodiny delší, než celá dovolená.