Drobně z kopce
Celý září jsem si říkala, že konečně budu chodit do hospod a na srazy, když na to konečně budu mít čas nekontaminovaný výčitkami svědomí. Jenomže dneska, poté, co jsem se vesele chystala skoro celý týden vyrazit do města, našla jsem se [I found myself] v bezdůvodně lítostivé náladě. Podzimní splín (?) mě zastihnul v nejnevhodnější dobu.
Pak máte dvě možnosti, za prvé: zůstat doma a buď se vyfňukat, nebo se pokusit najít si program, odpoutávající pozornost od vlastního ega (pozn.: blogování je nevhodné). Za druhé: překonat se a v určitém počtu případů (nemám vysledovanou statistiku) toho litovat, ve zbylých se z toho dostat.
Většinou nedokážu z představ vyhnat mnohokrát zažitou vzpomínku na to, jak sedím a smutně hypnotizuju hladinu svého nápoje, bez větší souvislosti s tím, jaké vztahy mám s lidmi, kteří tam jsou se mnou. Vykašlat se na to je bezpečnější a méně namáhavá varianta pro všechny.
Samozřejmě, že poté, co se člověk rozhodne, ať už jakkoliv, je mu ještě hůř. Ale příště zase na akci, kde si chtěl dát zdvořilostní Tečku a jet domů denní MHD, táhne po půlnoci centrem do strip baru a s kolegy vyřvává na celou ulici Hajný je lesa pán (a ráno chrlí :)).
Tak si k tomu čekání jdu pustit Superstar.