Ja nevim, cim jsem starsi, tim min mam chut se s nekym davat do reci na ulici… mam dost prace udrzovat konverzaci chapavym “hm”, “to je skvely” “to je blby” ap., kdyz natrefim na nekoho znameho, s kym nemam chut se zrovna bavit. Ja proste na ulicich kecam nerada… to uz musi bejt, zas byly pripady, kdy jsem prostala v zime na Manesove moste hodinu s Aether, protoze jsme sly kazda na opacnou stranu a ani jedna jsme si nechtely zajit, ale nedokazaly jsme to utnout :) Ale konverzovat s duchodcema? Vymejslet, co si s nima rikat? Dej pokoj… :]

Mno, to byla takova tematicka vsuvka. Ted tedy jinak. To se Ti fakt stane, ze jsi tak nasrana, ze si s tou babou ani slovo neprohodis? To ja jsem rano nadevse nadsen, kdyz nekoho potkam. Uz je to sice nakej patek, co to melo prakticky duvod, ale presto ho vyslovim. V ZSV, v dobe, kdy jsme meli psychologii, jsme se ucili o jakesi lidske vlastnosti, ktera ovlivnuje chovani ve stresovych situacich. Tedy, existuji lide stenicti, ktere stresova situace dovede k tomu, ze si pohnou a vyresi to, a pak take lide astenicti, kteri pri vetsim stresu delaji jeste mene. Ja se, jak pozorny ctenar jiste davno poznal, radim mezi lidi astenicke. Na uceni seru a (tedy ted uz ne, ale kdysi) ucim se to rano v saline. A kdyz tam nekoho potkam, mam pro sebe sama vymluvu, proc se to neucit. To, ze to pak poseru, je uz vedlejsi, nevadi mi to, rano jsem byl rad, ze se tomu vyhnu, a ted jsem rad, ze uz to mam za sebou. Pohoda, klidek.