Dneska už nemám fantazii ani na název
Podle mojí pondělní prognózy zataženo v mojí hlavě přetrvává. Nechuť ke všemu, neschopnost ničeho, nezájem… Od soboty se to o moc nezlepšilo. Navíc mi ujíždějí autobusy a kumulují se mi taková ta “drobná denní příkoří”.
Dneska jsem na poslední chvíli balila batoh a tak se stalo, že mi autobus ukázal akorát blikačky a vejfuk. “Von jel předčasně,” dožadovala se ode mě psychické útěchy důchodkyně, která právě vylezla z baráku před zastávkou. Neměla jsem náladu na konverzaci, takže jsem zastrčila mp3 přehrávač hlouběji do uší a zamířila k druhé zastávce, kde jsem se postavila co nejdál, zasněně čuměla do dálky opačným směrem, než od kterého jsem ji tušila se belhat, a vyhlížela bus. Zdálo se, že si babka nebude vymáhat pokec a já se ho dočkám v klidu…
“VČERA”
“Ááá,” zařvala jsem a nadskočila. Babizna se mi zjevila v zorném a sluchovém poli jako duch.
“To máte dobrej přístroj na lekání,” uchechtla se, když jsem vyndala sluchátka z uší. “Já na vás mluvim odtamtaď a nevěděla jsem, že máte tohle. Včera tenhleten autobus vynechal,” zálibně rozvíjela dialog
Naštěstí se za minutku objevil, ale ty šoky…
Škola je zoufalá celej tenhle tejden, to ani nebudu komentovat. Během přípravy večeře se nám ozvalo u dveří zazvonění.
“Dobrý den, my oslovujeme všechny lidi ve vašem baráku, tak jsme zazvonili i na vás. Chtěli jsme se zeptat, jestli někdy přemýšlíte, jaký je rozdíl mezi chudými a bohatými lidmi…”
“Nezlobte se,” odtušila jsem a práskla dveřma. To většinou ani tak slušná nebejvám :)
Dopoledne mě aspoň čekalo příjemnější překvapení, i když teda ani to nebylo bez obstrukcí - zvonila pošťačka, já na ni z balkónu volala, že jdu dolů, ale ona mě neslyšela a než jsem seběhla, už to dala k sousedům jako náhradnímu doručiteli. Museli mít radost :) V obyčejné zásilce, která se nicméně nevešla do schránky, na mě čekal v kartonové krabičce kalendář Dr.Oetkera na rok 2006. Už jsem se skoro bála, že letos nepřijde :) Taková pozornost vždycky potěší (a nějací chudáci v tiskárně, zasilatelně a direct marketingový agentuře se mnou zabili kus dne ;)).
Eště asi něco jsem chtěla zblognout, ale jak jsem tenhle tejden blbec, tak asi budete muset vydržet ještě pár dní, než to zas bude ke čtení. Galimatyáš…
Listopad 10th, 2005 at 0.14
A procpak jste si paninko s tou hodnou babickou nechtela povidat?
To ja ve vasem veku vyuzil kazde prilezitosti sebemensiho rozveseleni v techto krusnych chvilich ranni cesty do skoly, obzvlaste v takovem chladnem a pochmurnem pocasi.
Mno, to byla takova tematicka vsuvka. Ted tedy jinak. To se Ti fakt stane, ze jsi tak nasrana, ze si s tou babou ani slovo neprohodis? To ja jsem rano nadevse nadsen, kdyz nekoho potkam. Uz je to sice nakej patek, co to melo prakticky duvod, ale presto ho vyslovim. V ZSV, v dobe, kdy jsme meli psychologii, jsme se ucili o jakesi lidske vlastnosti, ktera ovlivnuje chovani ve stresovych situacich. Tedy, existuji lide stenicti, ktere stresova situace dovede k tomu, ze si pohnou a vyresi to, a pak take lide astenicti, kteri pri vetsim stresu delaji jeste mene. Ja se, jak pozorny ctenar jiste davno poznal, radim mezi lidi astenicke. Na uceni seru a (tedy ted uz ne, ale kdysi) ucim se to rano v saline. A kdyz tam nekoho potkam, mam pro sebe sama vymluvu, proc se to neucit. To, ze to pak poseru, je uz vedlejsi, nevadi mi to, rano jsem byl rad, ze se tomu vyhnu, a ted jsem rad, ze uz to mam za sebou. Pohoda, klidek.
Listopad 10th, 2005 at 8.23
Cywe takova carodejnice… :)))
Ja nevim, cim jsem starsi, tim min mam chut se s nekym davat do reci na ulici… mam dost prace udrzovat konverzaci chapavym “hm”, “to je skvely” “to je blby” ap., kdyz natrefim na nekoho znameho, s kym nemam chut se zrovna bavit. Ja proste na ulicich kecam nerada… to uz musi bejt, zas byly pripady, kdy jsem prostala v zime na Manesove moste hodinu s Aether, protoze jsme sly kazda na opacnou stranu a ani jedna jsme si nechtely zajit, ale nedokazaly jsme to utnout :) Ale konverzovat s duchodcema? Vymejslet, co si s nima rikat? Dej pokoj… :]