Dneska mi to psaní nejde
Už jsem rozepsala čtyři příspěvky a všechny se mi zvrhly do něčeho moc osobního. Když trávím čas u rodičů nebo s rodiči, stává se mi to.
Za dva týdny jsou Vánoce; nemám žádnou výzdobu, neplánuju (téměř :)) žádné cukroví a dneska jsem mámě navrhla, ať se vykašleme i na rybí polívku a salát a kapra si dáme s chlebem.
Je to tím, že je tak teplo - vánoční atmosféra prostě letos nepřichází, jinak si to neumím představit.
Pravda, dárky už mám prakticky všechny a občas si pustím koledy… ale to je konečná.
Nevím, proč mě atmosféra u rodičů většinou dostane do hluboké melancholie. Možná to, že jsou v novém bytě pořád staré krámy a máma každou věc před vyhozením třikrát otočí a pak si ji stejně schová. Možná i to, že o mém pokoji se už mluví jako o “pracovně”. Člověku je to trochu líto - váš pokoj u rodičů je takové vaše teritorium, které jste vždycky mysleli, že vydrží navěky. Jenže rodiče taky potřebujou žít.
Každoročně po mně otec chtěl, abych psala Ježíškovi. Po pubertě to začlo být poněkud trapné, ale zvykla jsem si. Jedna velká věc a zbytek - knížky, cédéčka, drobnosti - byl výběrový, orientační seznam pro mámu. Letos máma něco navrhla tátovi, táta to navrhnul mně a já, i když jsem původně měla jiný nápad, jsem souhlasila, protože to byla slušná nabídka. Čekala jsem ale aspoň, že se máma zeptá, tak jako každoročně, co bych chtěla k Vánocům. (Ptám se, samozřejmě, taky; ale málokdy se něco dozvím.) Místo toho si jenom povzdechla, že toho má moc a že doufá, že mi aspoň něco pro radost zvládne koupit.
Dopis pro Ježíška zůstal v zadní kapse džínů: nikdo se po něm nesháněl.