Quanti blog

Bude to deset dní, co jsem dostala rouru, a ještě jsem si na to ani pořádně nezvykla (to mě zas budou baby na personálním buzerovat, ať přinesu diplom, a já to budu muset někde v copycentru zmenšovat a nechat potvrzovat od notáře, zkrátka samá radost). Ještě jsem si ho ani pořádně neprohlídla, jenom vím, že je tam naštěstí moje jméno správně (žádné prodloužené í) a jinak je to celé latinsky, takže tomu (vím, na absolventa UK ostuda) nerozumím. I to, co jsem vlastně prohlašovala s rukou na žezle, jsem si zgooglila až doma.

Takže osmnáctého jsem si to v Karolinu odstála a odpochodovala (vpravo vbok, zastavit stát, úplná pořadová cvičení), pokoušela se o křečovité úsměvy do foťáků a kamer (většina fotek vypadá příšerně) a pak se s dvěma kytkami a dvěma rodinami (naši a Lvíčkovi) vypravila oslavovat.
Nejdřív do kavárny a potom do Ambiente, kde jsem se naštěstí - už poučená - přejedla míň než napoprvé. Nakonec se nás maminka zeptala, zda si dáme digestoř. Uřeknutí způsobené přemírou jídla a pití od té doby používáme pořád a možná se ujme už natrvalo. Domů jsme jeli taxíkem a z digestoře, jakož i všeho, co jí předcházelo, jsme se vzpamatovávali až do večera. Takhle mí proplynul mezi prsty jeden vzácný den dovolené z těch dvou, které jsem si zatím vysloužila. Druhý padl na zamáznutí nedorozumění, které jsem měla se šéfem v prvním měsíci svých služeb.

Zde nutno trochu objasnit. Šéf je člověk inteligentní, člověk, jemuž je práce koníčkem, člověk dá se říct na svém místě. Je i férový a uznalý. Má ale jednu dost podstatnou vadu - naprosto se neorientuje v administrativně-byrokratických náležitostech, které šéfům přísluší.

Sám má pracovní dobu bez píchaček, což je kompenzováno tím, že v práci bývá do večera a po některých večerech a víkendech i na pracovních akcích. Nicméně já tuto výhodu nemám. V prvních týdnech, kdy nebylo tolik práce, kterou by mi mohl přidělit, mě posílal domů. Já se bránila, jsouc si vědoma své osmihodinové, ale pak jsem se nechala přemluvit s tím, že si můžu píchat služební pochůzky, které se mi dopočítají do konce pracovní doby.

Začátkem prosince tisknu výjezd z docházkového systému a bum ho - jedenáct a půl hodiny v mínusu. On mi totiž šéf zapomněl říct, že služební pochůzku si člověk může píchnout nejpozději do půl čtvrté a počítá se jenom do čtyř.

Co teď? Napracovat? Zrovna v prosinci, kdy člověk potřebuje dělat milion dalších věcí…?

Tak jsem si nakonec vzala den dovolené na zamáznutí osmi hodin z tohoto manka a můj postoj k šéfovi se dočasně přesunul na bod mrazu. Nakonec se to všechno nějak setřáslo, ale výsledek je pořád takový, že budu na Silvestra v práci… na což jsem docela zvědavá.

This entry was posted on Čtvrtek, Prosinec 27th, 2007 at 22.34 and is filed under Aktualitky, Zewl(.net). You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.