Dávkovačka
Dvě nebo tři přednášky zpátky jsme se na psychologii učili o principech vyhovění. Zdá se, že moje mamina je perfektně ovládá, aspoň hned ten první z nich, kterou nám doktor Odkašlávač představil pod názvem foot-in-the door. Tato metoda spočívá v tom, že nejprve vyslovíte malou prosbu, kterou oslovený snáze přijme, načež se dostanete k “velké” prosbě původní. Tento postup byl maminou vycizelován do následujícího:
Minulý týden: “v pátek 3. pojedem na ty Dušičky, tak já bych u vás pak kdyžtak přespala, šlo by to?”
“no… ehm… tak to by snad šlo, no.”
o pár dní později: “a mohla bych u vás spát i tenhle pátek?”
“no když nic jinýho nemáš…”
později: “a kde budeš spát v sobotu?”
“no já myslela taky u vás…”
okej… tak jsme víkend nějak přežili…
“a mohla bych u vás spát ještě i tenhle víkend? mně je zas blbý dávat peníze za nějakej penzion…”
“eh… um… ale my budeme dělat koupelnu, to by ses tu nemohla v sobotu ani umejt…”
“to mi až tak nevadí, ale v neděli to budete mít hotový, ne? já bych se potřebovala vykoupat aspoň než půjdu v pondělí k doktorovi.”
“jo takže ty tu budeš chtít spát i v neděli…?”
Klika, že má mamina aspoň přes tejden tu služebku. Já absolutně chápu její situaci, nicméně o víkendu se chci doma tak nějak uvolnit, moct chodit nahá do koupelny, mít sex a podobně ;). Když je člověk celé večery v napětí… Lvíček to nese hůř než já, protože já jsem aspoň zvyklá na mámino chození bosa, nedovírání dveří od WC a podobná specifika. Rekonstrukce mi zasahuje do života víc, než jsem si připouštěla. No, aspoň, že otec se o sebe umí postarat sám, jak mi žertem neopomněl připomenout do telefonu. Představa, že by tu trávil celý měsíc rekonstrukce, je zhruba tak radostná, jako učit literaturu na elektrotechnické průmce.