Quanti blog

Včera jsem před spaním otevřela okno a natáhla ruku. Měla jsem pocit, že musím mlhu nahmatat; válela se všude, mezi paneláky, stromy a ulicemi. Jako skoro každý den poslední asi tři týdny. Tak častou mlhu nepamatuju; vzpomínky na podzim 2008 budou nejspíš… no, jednoznačně mlhavé :).

Mlha byla i minulou neděli, kdy jsem vezla maminku k příbuzným. Rodina babiččina bratra a dědovy sestry; bydlí v sousedních vesnicích na Kouřimsku a dostanem se tam většinou jen jednou za rok na Dušičky. Když jsem byla malá, jezdívali jsme tam vlakem. Pak přišla pubertální proluka, kdy se mi nechtělo nikam, babičce vlakem už taky ne a máma měla taky svých starostí dost. Po babiččině smrti nás začal vozit táta autem. Ale táta, pražský intelektuál vyšších kruhů, a venkovští dědečkové a babičky… on se s nimi sice bavit dokázal, dovede se bavit s každým, ale vždycky tam působil podobně nepatřičně, jako třeba kaviár na řízku. Když jsem tedy týden předtím splnila “druhou zkoušku autoškoly“, nebránilo nic tomu, vzít maminu a zajet si ten kousek za Prahu samy.

Teda bránilo: můj zvyk mít korigujícího a napovídajícího Lvíčka vedle sebe. Ale generální zkouška mi dodala kus řidičského sebevědomí, jeden den večer jsme projeli kus trasy (od nájezdu na Spojku po sjezd a pár kilometrů napojení) a pak… dojela jsem s “instruktorem” ještě pro mámu, vyhodila ho v naší ulici a jela najet zpátky na Spojku.

Tam stál vůz údržby a oranžový panáček na nás mával, ať zastavíme. Po chvíli dal pokyn k jízdě a tak jsem se já, trénovaná v nabírání rychlosti v připojovacím pruhu… zařazovala do prázdného pravého na první rychlostí stupeň :)).

To nebyla první komplikace: za Prahou padla mlha. Místy mírná, místy strašná; nevadila by mi tolik, kdyby se i v ní nenašli arogantní řidiči, pro které byla moje “mlžná” rychlost cca o 10 km/h míň než limit důvodem k předjíždění (v opačném směru dtto). Taky jsme projely místem, kde se kyvadlově střídala doprava v jednom jízdním pruhu a řídili to zase silničáři, ale i to jsme zvládly a po pár desítkách minut plazení střídavě 50/80 zabočily na Kouřim.

Po rozbitých okresčičkách jsem jela místy i 30, ale to už nikomu nevadilo, protože široko daleko nikdo nebyl. Dojely jsme dobře, i když od hřbitova jsem se vymanévrovávala dost složitě a u obojích příbuzných musela přeparkovávat (chcíplo mi to při těch manévrech jenom jednou :)). Přitom jsem si Lvíčka nahrazovala polohlasnými komentáři “no já vím, teď dvojka… ta trojka byla moc brzo… tohle jsem měla točit víc…”, pověřila maminku kontrolou nad případnými život ohrožujícími situacemi… a zvládly jsme i zpáteční cestu, kde se nalézala jedna kritická křižovatka s odbočením doleva .)

Takže - v případě potřeby už trochu řídím. Teď se budeme asi trochu prát o volant, jelikož chceme počet rodinných aut zredukovat na jedno, ale vzhledem k tomu, že mi nejvíc vyhovují dlouhé, rovné úseky, které Lvíčka nudí, bychom se mohli nějak shodnout ;)
/pokračování příště…/

Popisovat je ani nestíhám. Poslední tři jsem se ani nezastavila (a byt podle toho taky vypadá, protože na úklid se moc času nenašlo), ale to snad nahradím v následujících dvou volných dnech :).

Jedenáctého října jsme navštívili Autoshow na Výstavišti (naposled v původním a kompletním Průmyslovém paláci), pak jsme jeli na oběd a po krátké siestě na předposlední otevírací den WPP. Vecpali jsme se i přes cedulku “overcrowded” a pustili nás, asi v půlce to bylo dost maso, ale pak už lidí s blížící se zavíračkou začalo ubývat. Fotky trošku slabší než v předchozích letech, ale celkově fajn. Pak kafe v Coffee Heavenu. Na té kavárně mi kromě cen vadí jen jedna věc (a papírové kelímky to nejsou): velikost kafí. Člověk si může dát buďto střední Americano, což je (i přesto, že americano je kafe slabé, asi jako byste naředili deci pressa do půllitru) zhruba jako kdybych slila dohromady kafe, které vypiju za celý týden, nebo malé presso. Zvolila jsem to, protože jsem měla chuť na drobnou a silnější kávu, ale měla jsem za to, že to bude tak do 3/4 pidikelímku, a ne, jako když do toho někdo plivne a ochutnání připomíná zásah defibrilátoru. Musela jsem si ji naředit samoobslužnou vodou (to je věc, kterou velmi kvituju) a pak byla i k pití :)

V neděli jsme byli odpoledne u babičky sbírat jablka (jestli se nepletu :)) a pak se nám ještě nechtělo domů, tak jsme si zajeli furiantsky do naší oblíbené cukrárny v Přerově nad Labem - Lvíček zákusek a oba kafe, co mi chutná asi nejvíc: J. J. Darboven. Já bez smetánky a s tabletkou sacharinu, ale to mi radost neubere ;). A na parkovišti, kde jsem trénovala v začátcích, jsem si zkusila pár koleček s Jirkovým autem. Jako trénink. Do budoucna - pokud zůstaneme v Praze - nemá cenu držet dvě auta…

V týdnu proběhlo vítání prváků na kulturologii (lidí jako psů! a bílý střík 1:2) a v sobotu jsme tak dlouho dumali, kam vyrazit na výlet, až jsme skončili v Mníšku. Prošli jsme se, pak jsme se projeli do Stříbrné Lhoty, ukázala jsem Lvíčkovi, kde se točilo Copak je to za vojáka a bohužel jsme prošvihli otevírací dobu u Jarolímků, takže jsme byli nuceni dát si kafe v restauraci na náměstí, než se Jetpacovi vrátí z města. K naší smůle tam byl sraz důchodců, takže na celou hospodu vyhrával magnetofon “Co jste hasiči”, “Ta slepička kropenatá” nebo “Vysoký jalovec” a rozjaření senioři do toho vetchými a falešnými hlasy zpívali. Vypili jsme přinesené co nejrychleji a jeli radši kroužit po okolí. Směrem na Kytín jsme si užili nádherný západ slunce a pak zajeli k Jetpacovic zkolaudovanému bydlišti.

Ruka architekta byla víc než znát. Byla to paráda. Zvenku baráček jako dlaň, ale vevnitř… prostě všechno, především jeden fantastický pokojíček v patře, kam bych se klidně hned nastěhovala :D

V neděli jsem měla řidičskou generálku před (=s) rodiči. Dojela jsem od nás k nim, naložili jsme je a jeli přes Václavák (podmínka) k babičce, kterou jsme naprosto neočekávaně přemluvili k účasti na slavnostním obědě, takže se nás do plechovčičky namačkalo všech 5, dofuněli jsme na parkoviště u hospody, tam jsem jakž takž zaparkovala a dala si u Kozla kafe a potom od otce i kus pstruha, určitě nejmíň padesátigramový, ale výborný :). Jenom škoda výborného piva, které bylo tabu jak z hlediska sacharidů, tak alkoholu - být řidičem je nezvyk :).

Pak totéž zase zpátky, jenom od našich k nám už řídil Jirka. Měla jsem toho dost :)

V tomhle týdnu jsem v úterý trochu přes míru degustovala víno s kamarádkou navrátivší se na pár dní z Anglie a ve středu odolávala palačinkám s jinou známou, co přijela na skok z Polska (a dalšími). A včera jsme byli na výletě v Roudnici (to město mi neodbytně připomíná Drážďany!), na obědě a prohlídce zámku v Libochovicích a pro zimní gumy u Jirkových prarodičů. A pak si projet aspoň kus dnešní trasy a večer v garáži přezout. (Já taky nevím, jak to všechno stíháme :)) A o dnešku napíšu jindy, protože speciální zážitek vyžaduje speciální blog, a dneska už toho mám taky plný brejle.

A říjnové summary už nepíšu :).

Ty zas nemáš ani korunu, jsi hrála karban, co?
-No… trochu jsme hráli - ale stálo to, stálo to za to!

Tenhle jingle Velké sedmy Radia 1 bych mohla s úspěchem přiohnout na svůj dnešní stav. Taky sedím jak sůva na hnoji, je mi blbě z mladých vín a včera jsem na degustaci určitě přešvihla sacharidy, takže si dám odlehčovací den, ale stálo to za to (nicméně příště bych si radši vybrala na degustaci něco méně bolehlavního, protože aby mi bylo takhle blbě ze zhruba 3-4 deci vína, to se mi dlouho nestalo. A teda taky by asi bylo fajn příště nemíchat bílý a červený, bléé.

No nic, ale vzhledem k tomu, že už jsem tak sto let nikde nebyla, si nemůžu nějak echt moc stěžovat a jsem ráda, že zase začínaj nějaký ty sociální kontakty. Paradoxně - a už to pozoruju delší dobu - v létě, kdy je dlouho vidět, krásně teplo a všude zahrádky, se prakticky s nikým nevídám, protože všichni mají zkouškové, pak jsou na prázdninách a pak mají zase zkouškové. Ale v zimě jsou všichni doma a může se pařit (jenom si člověk musí dávat větší pozor, aby neusnul v parku ;)).

Poprvé jsem byla v Neoluxoru na Hlavním nádraží, abych splnila členskou povinnost KK. Knihkupectví je to strašně pěkné - velké, dokonce s papírnictvím (to je něco pro mě ;)), ale když jsem si šla vybírat knížky, zjistila jsem nepříjemnou věc. Skoro všechny, nezáleželo na tom, jaký druh, ani jak hluboko byly v regále - byly podivně a nepříjemně zaprášené. Bylo až odpuzující brát je do ruky a na prstech po nich zůstával nepříjemný špinavý pocit. Původně jsem jich chtěla koupit víc, ale takhle jsem to omezila na jednu, učiňující mému členství v Knižním klubu zadost, a pro zbytek si zajedu do Luxoru nebo na Smíchov (škoda, že nemají KK koutek v Palladiu).
Ale fakt by mě zajímalo, proč?

Pořád ještě nám kvůli díře v zemi, do níž čučí pár Ukrajinců a snaží se vyvěštit z koule, co s tím plynem je, nejezdí normálně autobusy. Pořád ještě nám taky nefunguje v práci pressovač. Měla jsem presso v sobotu i v neděli, takže bych se o to neměla radši moc starat, ale vzhledem k tomu, že je to prakticky jediná neřest, která mi zbyla (a která mi neubírá z denní porce sacharidů na úkor brambor nebo chleba ;)), naopak uvažuju, že si pořídím vlastní balení kapslí do pressovače.
Ale to by tu nějaký pressovač musel být. (Třeba je to unikátní ochrana před novou závislostí…)
Ráno jsem ulovila Vánoce s Překvapením a neplánovaně i Chvilku pro tebe a následkem toho mi nezbyly peníze už ani na poštu. Ale zas na poště by měli mít prostředky na rozměnění velkých bankovek :) Co se týče víkendu, nabitější dlouho nebyl: veletrh, výstava, rodinná akce, výlet a ještě jsme stihli i uklidit. Mám trochu depresi z posledních dvou týdnů letního času - pak už budu nejspíš chodit z práce za tmy…
Ale hlavně, že se mi množí předvánoční časopísky ;)

Přiznám se, tentokrát mi to ale opravdu úúúplně vypadlo z kebule. Jestli já si vůbec na něco vzpomenu… ale od čeho tu mám blog a mikroblogy :)

Sraz měsíce: éééhm… potřeba napravit.
Restaurace měsíce: Červená tabulka, kde došlo k oficiální žádosti rodičů o ruku. Máma dostala kytku, táta lahev vína, kterou tam málem nechal (vybíhal za námi číšník) a tvrdili, že jsou překvapení, ale žádné dramatické reakce se nekonaly. Maminka dala k dobru historku, že když děda byl žádat o ruku babičky, byl její otec poněkud otrávený, protože chtěli dát ten rok opravit plot :) Ale nedalo se nic dělat - máma byla na cestě… komplikovaná doba s minimem antikoncepce :)
Výlet měsíce: Malý, ale náš ;)
Kulturní zážitek měsíce: Bávo je největší kultura :D

pro člověka na dietě, než pořádnou rodinnou oslavu s řízky, brsalátem, dortem, koláčky, chlebíčky a roládou; pivem, colou a kafem s grappou?

Těžko říct. Velká část mojí mozkové kapacity se teď točí kolem zkombinování kusu masa nebo kelímku nízkotučného jogurtu s jakoukoli zeleninou a už méně jakýmkoli ovocem, aby bylo gáblíku co nejvíc a bylo to aspoň trochu dobrý, čímž vás nebudu zatěžovat, nicméně můžu zkonstatovat, že gurmánovi se hubne těžko, zvlášť když je to lenoch (apropó, nevíte někdo o nějakém zábavném pohybu? ráda bych začala sportovat, ale čumět do zdi v posilovně nebo na spinningu je hrozně ubíjející).

V práci je všechno až příliš při starém. Měnily se cedulky na dveřích kvůli dvěma novým příchozím. Je to už asi čtvrtá verze a zase tam mám zkomolené jméno, i když jsem na to upozorňovala už posledně, kdy mi tu čárku nad i zamazali fixem a opravili (jak jsem si myslela) tabulku, podle které to dělají. Nejde až tak o tu čárku jako takovou, jde o to, jak je to tady každému jedno, stejně jako většina dalších věcí (už si pomalu nepamatuju, jak vlastně vypadá brief). Moje loajalita vyprchává geometrickou řadou.

Počasí je dušičkové už měsíc před Dušičkami a vzhledem k tomu, že podzim přišel taky docela kách, počítám, že po Halloweenu už budem sáňkovat. Barvy jsou venku (tedy pokud někde venku jste, na magistrále za oknem ne) opravdu podzimně krásné, ale já jsem se přistihla při kacířské myšlence, že “to dávají každý rok” ;) a že bych projednou klidně třeba přepnula někam jinam.

Ale za pár týdnů se věci doufejme ve všech směrech maličko pohnou a příspěvky budou doufejme vyznívat méně usouženě. Koneckonců, před námi jsou Vánoce a na zvedání nálady všechny ty bezvadné časopisy a speciály :).

Do obojího jsem magor. Každý rok čekám na speciální edice kávy s červeným hrnkem Nescafé a každý rok, i když kafe prakticky nepiju, si (nebo někomu, komu můžu dát buď jenom kafe, nebo od něj můžu hrnek nějak nenápadně získat zpět) aspoň jedno balení koupím. Nejdřív kulatý hrnek. Pak hranatý. Pak série minimalista, maximalista a ukecaný… mám dva ukecané. Loni zas rock, pop a jazz… na zabití.
Na zabití je Nescafé, že jich je rok od roku stejně nebo víc. Ale letos už to fakt přehnali. Sedm vzorečků! Od čtyřicátých let dodnes, podle doby, po kterou existuje nescafé (sedmdesátileté výročí). Jak si mám sakra vybrat mezi vzorkem milénijních ohňostrojů, symboly počítačového světa, potvůrkami z gamesek nebo nenápadně elegantním vzorkem televizních obrazovek? A proč mám vlastně upozaďovat ty tři další? Achjo.

Abych si pořídila kavárnu.

jenom jsem vánoční Báječné recepty nejdřív nemohla najít, protože trafikanti je nevystavují - jsou zahrabané v nejzazších koutech regálů, čertví proč ;). Zítra čekám vánoční katalog Billy, zato Vánoce s Překvapením jsou rok od roku lemrovitější - až příští pondělí… ale aspoň se bude pořád na co těšit.

Omlouvám se, ale letos je vánoční záchvat obzvlášť brzký a silný :)

Interspar nezklamal. Už dneska se hemží regály mikuláši

dárkovými balíčky

kolekcemi

a cukrovím.

A zítra, pozítří nebo snad nejpozději do pátku doufejme vyjdou první vánoční speciály.

A já budu aspoň na chvíli ukojená :).

Loni mi nadšení, které jsem musela vkládat do diplomky, téměř sebralo těšení a radost z Vánoc. Letos jsem psala rigorózku spíš ze skeptického pohledu a po jejím dopsání, po všem tom mrzoutství z popisování dnešní komerční a zdeformované podoby svátků… vypuklo těšení naplno a s dvojnásobnou intenzitou :)

Už mám první dárky! :)