Quanti blog

Agentura hledá dívky a ženy hlavně důchodového věku na dlouhodobé, pravidelné úklidy domácností, okouzlila mě formulace inzerce v Metru. Vzbuzuje ve mě netušené fantazie, podobně jako formulace z práce - snad se můžu podělit:
“…my jsme tu dálnici ještě nepřevzali, dodavatel ji má u sebe…”
Dálnice smotaná ve skřini, podobně jako krabice kalendářů a diářů, které teď rozdávám… ta představa je velice poutavá :)
Ty krabice ostatně taky mají něco do sebe; sice se nemůžu dostat ke stolu, ale připadám si tak nějak příjemně využitá. Přestože to není práce, kterou bych chtěla dělat do důchodu, jsem vcelku spokojená, když nemyslím na plat, jelikož mluvný kolega odjel do příštího týdne na Moravu.
Taky jsem byla na pohovoru. Ale začínám mít pocit, že organizování plus výhledově nějaké to psaní je pro mě příhodnější realizace, než tučňák admin junior…

Ačkoli jsem v práci žádný den z minulého týdne nestrávila víc, než sedm hodin, nějak se všechno zfofrovalo tak, že jsem na denní zpravodajství neměla pomyšlení. Tedy, pomyšlení jako jediné ano, ale ten večer vždycky nějak upádil.

První den proběhl v nečekaném fofru, zbrzděném jen tím, že jsem nastupovala v půl jedenácté a v jedenáct šla půlka firmy včetně admina na oběd, takže na počítač jsem si počkala asi do jedné. I tak jsem ale měla nějaké tři hodiny po nástupu kartičku, enigmu, stůl, telefon, počítač, mailový účet a (aspoň vypůjčený) klíč od kanceláře, což vysoce překonává Sluníčkovou firmu, kde jsem čekala na mail asi týden a na badge ještě déle (uznávám, byl s fotkou; a taky je to jedna z mála věcí, kde tato organizace vede).

Dostala jsem hned dost úkolů a do všeho, včetně vyřizování telefonů, jsem se vrhla jako hladovec do Mekáče: prostě práce, hlavně že je nějaká. Samotnou mě překvapilo, že jsem téměř naprosto ztratila ostych v mailové i telefonické komunikaci. Někdy kolem třetí jsem po splnění úkolů byla poslaná domů.

Druhý den jsem dělala prakticky to samé (produktivita práce celkem dost klesá na desktopu, kde je jen jedna plocha, s prohlížečem, který nepodporuje taby, mail klientem, který nemá ani možnost Vytvořit zprávu pro…). Šéf mi slíbil, že mi ukáže, kam se tu chodí na oběd. Ukázal, na chodbě. Šla jsem se naobědvat sama a připadala si jako… mno… bez komentáře. Oběd taky nic moc, ale ceny poměrně slušné. Odcházela jsem naštěstí už kolem druhé, k domluvenému zubaři.

Organizace je plná páprdů (duchem mladí pánové prominou) kolem padesátky, kteří se mnou “zdvořile” zapřádají rádobyvtipné debaty o tom, jak mě po ránu znásilnit (zatím jenom na kafe), proč jsou filosofické školy na houby (a co by filosofové měli udělat se společností) nebo proč chlapi vaří líp než ženské. Jedním z nich je i můj ukecaný spolusedící v kanclu, ještě štěstí, že je relativně často pryč. Ve čtvrtek jsme šli na oběd spolu (a příšerně dlouhé čekání bylo protahované jeho vykládáním o Zepteru). Když je v kanceláři, radím mu s počítačem a nově i s angličtinou, kam začal chodit v pátek (úplný začátečník).

V pátek jsem byla z PR v budově sama, mluvčí i mluvčí měli dovolenou a já měla kromě pár denních úkonů jediný úkol, sedět na telefonu. Telefon přišel tak 2x do hodiny. Při některých telefonech už jsem začínala chraptět a topení jsem si musela dát skoro na maximum. Těžko říct, jestli intenzivní pohyb MHD, spolupracovníci nebo vzduch z klimatizace… jasně, večer už mi nebylo dobře, včerejšek jsem proležela a dnešek vypadá podobně.

Ke všemu mizernýmu tabulkovýmu platu abych slízla ještě nemocenskou.

“Dostudováváš v nejlepší možný době,” řekl mi táta v úterý u kafe, na který přišel o tři čtvrtě hodiny později. Kvůli výlukám.
“Nejsou lidi.”
No, nejsou. Ale taky jak kde. Nejsou zubaři, nejsou vývojáři, nejsou manažeři a obchodníci. Ani jedno z toho nejsem. Místo v kultuře, popřípadě někde v mém bývalém oboru, oblasti češtinářské a literární, je buď mizerně placené, nebo naplněné nějakou ubíjející organizačně-administrativní nudou. Anebo není volné.
Největší problém je, že nevím, co vlastně chci, což brzdí možnost shánět si místo i sama, mimo inzertní servery. Čekám, že na něj natrefím a ono mi cinkne do nosu, podobně jako moje brigáda před rokem a půl. V praxi už jsem ale pozbyla tu krásnou dětskou víru, že si najdu vyhovující inzerát, pošlu tam CV, oni mi odpoví, smluvíme si pohovor, na jehož konci mi nabídnou dvakrát až třikrát víc, než za kolik bych tam byla ochotná pracovat, a podepíšeme smlouvu. Všechny dosavadní pokusy (kterých nebylo, pravda, příliš,když budu volná až v listopadu), které neskončily už u bodu 1, skončily pravidelně u bodu 3, s výjimkou jednoho, kde mi jen řekli, že volám moc brzo (až příliš zajímavé místo, no ;)) a že se mám ozvat tak v září. A do toho Lvíčkovi napíše headhunter z Graftonu, že našel na jeho stránkách CV a rád by si s ním popovídal.
Prý bych si mohla otevřít zážitkovou agenturu, navrhnul mi Lvíček, když jsem ho na naše tříleté výročí vzala včera do Šárky, kde proběhlo naše první rande, a spojila to s piknikem. Ale to by nedopadlo dobře - jednak nejsem schopná doma pracovat efektivně, jednak nejsem organizační typ a jednak bych se nejspíš neuměla vcítit do vkusu cizích lidí. A taková finanční zodpovědnost za to, jestli se někomu bude můj program líbit, to je něco, čeho bych se nerada dožila ;)) No a v neposlední řadě, já si totiž nejlepší zážitky, jako třeba když nám v Šárce proběhly pár metrů před nosem přes cestičku dvě srnky, hamounsky syslím pro sebe ;)

…aneb pár (snad) blognutíhodných zámotků z posledních dní :).
Středu jsem se rozhodla věnovat po nějaké době škole, ale samozřejmě to dopadlo úplně jinak.
Přednášková místnost byla bez jakéhokoliv vysvětlení zamčená. Chvíli jsem pátrala po nástěnkách a pak jsem si kecla vedle jednoho dálkaře, který začal dohánět semestr :). Čekal na totéž co já a když jsme pochopili, že přednáška teda nebude, pozval mě na kafe. Sedli jsme si do Týnský a kecali hlavně o škole, o náplni zkoušek, o mimoškole, o životě a o práci.
“A ty teda děláš kde?” zajímal se.
“No, ve Sluníčkový firmě,” přiznala jsem.
“Tak ty jsi vlastně ajťák?” nadchlo ho. “Ale vždyť jsi úplně normální? Jaktože nejsi zhulená?”
Vybavil se mi Vitex a další spousta lidí, ale potěšilo mě, že se aspoň navenek zdám jako “normální, milá holka”. Třeba to nakonec začne být pravda ;).
Ve čtvrtek po práci jsem zamířila na dlouho odkládaný sraz s bývalou spolužačkou z bohemistiky, od níž jsem si někdy v listopadu půjčovala knížku :). Taky jsme směřovaly do Týnský, ale cestou jsme potkali Holubovou vyzvedávající děti a ceduli na vchodu “zadáno pro křest knihy Václava Havla”. Takže jsme skončili v nějakým cukrárnobaru na plácku na konci Kozí, samozřejmě s horentními cenami - jakýkoli nealko za 40, dvoudecka vína dtto, koktejly nějak od 90. Nějaký mojito by mě bývalo vyšlo asi nejlevnějš, ale nechtěla jsem se za vcelku teplého dne ožrat, tak jsem si objednala střik a věřila, že jsem našla rozumný kompromis mezi cenou a obsahem alkoholu. Moje překvapení neznalo mezí, když jsem se na účtence dozvěděla, že stál 60 - 20 za deci vína a 40 za láhev matonky, z níž jsem viděla jen tu decku ve sklenici. Když jsem se servírky ptala, wtf, opáčila, jestli mi tam měla nalejt vodu z vodovodu. Namítla jsem, že mi mohla tu matonku aspoň přinýst celou, když už mi ji celou naúčtovala, tak se zeptala, jestli ji chci - docela brzo, když už jsme byly na odchodu. Nemohla jsem uvěřit ještě docela dlouho.
Včera jsme stihli Svět knihy. Dvě hodiny byly relativně akorát - oba jsme pořídili (některé výhodně, některé méně, ale v průměru celkem výhodně) několik knížek, několik oželeli, prošli celý veletrh a deset minut před zavíračkou se zastavili u baru, který pomalu skládal. “Nedáme si mojito?” lákala jsem Lvíčka. “A nechcete si dát čupito?” zval nás jeden z barmanů. “A to je co?” zajímalo mě. “To se míchá rovnou do pusy… položíte takhle hlavu na bar…” Nakonec jsem se nechala překecat, zaklonila se, položila hlavu na bar a otevřela pusu. “Třikrát kousnout, nepolykat,” dostala jsem do zubů koktejlovou třešni - a pak mi ze dvou stran lili do pusy něco, dokud to nezačalo přetékat. Polkla jsem, vysolila padesátku a odcházela se značně vylepšenou náladou ;). Veletrh je až do zítřka… takže doporučuji ;).
A o večerním koncertu zítra nebo pozítří… teď jdu spát :).

V úterý mě kolegové na meetingu překvapili dortem a kytičkou, což už jsem teda ani nějak neočekávala. Zřejmě si to přečetli na blogu, tímto ještě jednou děkuju ;) a doufám, že ještě v květnu vyjde plánovaná býko-beraní akce s lidma z IRC.
Dneska na mě padla jarní únava jak kámen, aspoň doufám, že je to jarní únava, protože mě trochu pobolívá v krku a teď se opravdu nehodí bejt nemocná (a upřímně řečeno, ještě tak tři měsíce hodit nebude). Ale vyvažuje to, že už konečně propuklo jaro a všechno se zelená, bělá a žlutí. Pastva pro oči :).
Prý byl dneska nějaký sluníčkový den, ale já jsem nikoho nepotkala ani cestou do, ani cestou z práce, ačkoliv oboje bylo ve špičkách. Ráno pro jistotu čtvrt hodiny nejezdily tramvaje, po příchodu do práce mi automat na kolu sežral čtrnáct korun a vynuloval se… a vůbec, všechny drobné piškuntálie dnešního dne nemá cenu vypočítávat. Taky jsem dostala do ruky leták, z něhož jsem se dozvěděla, že od pondělka budu v batohu tahat tři porce tiskovin. Když jsem ještě bydlela doma (nebo aspoň konala častější návštěvy) - nevím, jak teď - kupovali naši čtyři deníky, Dnes, Blesk, Právo a Lidovky. Tímhle tempem dosáhnu téhož s nulovými výdaji - už chybí akorát bulvár zadarmo ;). I když… ten bych si asi odmítala brát :).

Nebloguju o všem, co by si to zasloužilo, nejen ohledně práce - nezblogla jsem ani návštěvu výstavy Zlaté časy médií, která by si to byla bývala zasloužila, protože byla moc pěkná (ačkoli některé věci, jako překrývající se zvuk u instalací, mohly být dotaženější, a praktickou část jsem čekala trochu obsáhlejší). Takhle mi uteklo aspoň deset Minutes, které už po čase ztrácejí půvab i důvod publikovatelnosti, takže je doplňovat nebudu. Pravděpodobně bych se ale měla aspoň krátce zmínit o pátečním tečkování (a béčkování), což byla jedna z nejzběsilejších akcí, které jsem kdy zažila, a od té doby chápu, co znamená teambuilding.
Znamená to, že další runda je objednána v okamžiku, kdy je přinesena první, takže než jsem se jen tak tak stačila vzpamatovat v okamžiku, kdy jsem v sobě měla čtyři tečky, a pátou si držela nevypitou aspoň půl hodiny (původně jsem přišla s předsevzetím jedné zdvořilostní Tečky a následných cocacol). Znamená to, že v okamžiku, kdy naberete druhý dech, přijde nutná potřeba zbombardovat Brémy :o). Znamená to, že pít s Mirou vůbec neznamená, že vám ráno není blbě (nejspíš že odešla moc brzo). Znamená to, že při odchodu z hospody se musí zpívat Hajný je lesa pán :). Znamená to, že vůbec nevíte, jak jste se dostali do toho strip baru (holky mají vstup zdarma… ;)), kdo objednal to mojito (a kdo ho zaplatil) a jak jste se následně dostali na nočku a domů. A primárně to znamená spoust legrace a příšerných fotek. A taky zjištění, že ne každá ženská nutně musí mít prsa, a že váš manažer je schopnej si v ožralém stavu fotit váš zadek :).
“Co ještě umíme?” ptal se kolega při smolení prezentace našeho týmu.
“Chlastat…” zareagovala jsem automaticky. “Teda jak kdo, já moc ne,” zachmuřila jsem se při myšlence na to, proč sakra poslední dobou pokaždý zvracím (když ani moc nemíchám).
“No,” shrnul to Medvěd, “někdo chlastá, někdo je chrlič…”

Automat na bagety se nám přestěhoval do přízemí, takže když jsme se stavovali s kolegy na Pana kafe, na odchodu jsem si s ním šla zatočit, abych se koukla, jestli tam náhodou nejsou karamelový koblihy. Nebyly, tak jsem nechala točnu točnou a připojila se k nim. “Ty sis nic nekoupila?” divil se kolega P. “Já myslel, že v tom máš peníze?” “Ne, já si šla jenom zatočit… :)” “Jo ták, ty se jenom díváš… my si vždycky mysleli, že jdeš na záchod, a ty si chodíš točit s bagetama…”
Málem jsem se pobagetovala smíchy :).
Kolega P. si pak cestou na oběd nasadil úžasnou čepici, kterou si koupil u Vietnamců a v níž vypadá jako Jim Carrey v Blbý a blbější. Když jsem mu tento svůj postřeh sdělila, pokrčil rameny a řekl, že doufá, že jeho neatraktivita v tomto případě dojde do takové krajnosti, že přeteče zásobník a dostane se do kladných čísel ;). Dodávám, že v normálním případě se na něj koukat docela dá (přestože, pravda, sedím zády k němu ;)).
Po mojí drobné nápovědě (UTFG) už i kolega P. přišel na můj blog, proto se vzdávám všech politicky nekorektních výrazů (jelikož je jen otázka času, kdy to bude číst i můj nadřízený) a dodávám, že dnešní oběd, jakož i celý den v kanceláři včetně přestávek na Pana kafe byl ryze pracovní a plný podnětných tematických debat.
Akorát teda nevím, proč kolega M. prohlásil, že si začíná připadat jako ve svém bývalém týmu holandského krycího názvu Oochilaci… :)

Přes svoje původní odhodlání - nepsat o práci - jsem se rozhodla vytvořit novou rubriku. Náš tým (potažmo i okolní týmy) a vůbec celé pracovní prostředí je totiž studnicí příběhů a příhod, které nemají souvislost s konfidentálními informacemi a stojí za zblognutí ;).
V pondělí jsem po desetidenní nepřítomnosti způsobené mojí nachcípaností dorazila zjistit stav budovy a ke své nelibosti jsem zjistila, že mi workplace zastavili nějakou hnusnou mašinou, odpojili mi monitor a v kuchyňce je jenom černý, zelený a Earl Grey čaj.
Chvilku po mně tam přišel i kolega z vedlejšího týmu, několikrát znechuceně mrknul do skříňky s čaji a pak si rezignovaně vybral jeden pytlíček. “Je to bída, co?” obrátila jsem se na něj účastně. “Asi jak se stěhovali (část firmy), tak nám skrouhli nabídku čajů… :).”
Pokýval a suše přisvědčil: “Čaj išiel ako prvý.”
Ta slovenština je prostě kouzelná :).