Quanti blog

…takže mikroblognu tady ;). Víkend právě končí… a zítra začíná další. Luxus, dva víkendy po sobě :)))

PS: vím, že jsem slíbila blognutí, nějak nebyl čas… eventuelně v neděli, snad.

V úterý jsem měla babinec. Babinec v uvozovkách, protože ačkoli se na těchto akcích probírají chlapi, kilogramáž a spodní prádlo, dobrá půlka zúčastněných pracuje v IT nebo jsou aspoň nadprůměrně IT gramotné. To jen tak na okraj. Zajímala jsem se tentokrát, jak se která z nich má v práci, vzhledem ke své současné situaci jistého nenadšení.

Dvě jsou normálně zaměstnané. Jedna má práce nad hlavu. Jedna je oficiálně nezaměstnaná, ale fakticky ještě dodělává věci pro bývalého zaměstnavatele a něco už i pro budoucího. Jedna (jediná záchrana, abych se tam necítila tak blbě) dala výpověď, balí a stěhuje se za přítelem do Polska. Přítel dělá v Googlu. Ta poslední (loni vystudovaný FEL, Linux-positive) mi povídá: „No, já jsem prostě vyvěsila na net životopis, dostala jsem několik nabídek, poslala jsem je do háje, pak jsem dostala jednu, řekla si „jo, to bych asi tak chtěla dělat“ a nastoupila jsem.“

Že já jsem víc nepilovala tu matiku.

Prvního února, v den nástupu do nové práce, jsem se probudila s osmatřicítkou a kašlem. Kolem oběda (protože z něj bych nepozřela ani sousto) jsem po dovolení odešla domů a po dvou a půl dnech ležení v posteli a kamarádění s paralenem plus jsem se dostala do stavu téměř zdravého. Až na ten kašel.
Kašlu pořád a kašlu výživně, v závislosti na zvlhčení sliznic je to kašel buď suchý a záchvatovitý, nebo tak vlhký, že musím přebytky odvážet na zpracování mimo domovský závod (tj. obvykle do kanalizační sítě). Už mě to nebaví.
Ale je fakt, že poslední týden mě toho nebaví víc…

Málokdy se dozvím novinku na něčím blogu dřív, než z jiných zpravodajských kanálů, ale tentokrát se to Kombajnovi povedlo. Smrt někoho, kdo na to ještě nemá věk, vždycky překvapí, a přestože by mi zdrogovanýho hollywoodskýho hejska vlastně ani nemělo být líto, trochu mě to přece jenom mrzí, protože jako Casanova se mi prostě líbil. Holt to měl udělat spíš jako Karel. Hlas musí být v pořádku.
Ale pouštět si jako tryznu Zkrocenou horu přece jenom nebudu - k tomuhle filmu jsem se pořád neodhodlala :)

Říká se, že období nabité událostmi utíká rychle. Mně naopak přišel minulý týden, v kterém jsem dostala pracovní nabídku, dala výpověď, řešila možnosti hypotéky a vlastního bydlení… dlouhý věky. Ubíhání pozoruju jenom na blogu, protože desetidenní výpadek jsem neměla… v celé historii RSS čtečky (do loňského února), takže dlouho :), i když párkrát byl devítidenní.
Ono to převážně nejsou věci, o které bych se chtěla nějak ochotně veřejně dělit, dílem z pověrčivosti, dílem z opatrnosti, občas z obojího ;). Nicméně jednu věc jsem si ujasnila během neděle a pondělka, kdy jsem našla ideální byt a potom zjistila, že ani s příspěvkem od rodičů si ho nebudu moct dovolit (na hypotéku s potvrzením příjmů nemám dostatečně dlouho příjem a bez potvrzení dávají max. na 50 %, takže na to zase nemám hotovost). Přestala jsem lpět na babiččině bytě a litovat, že není můj. Jednou (a snad to bude trvat právě takovou dobu, jakou to trvat má) se doufám budu schopná odsud normálně odstěhovat - bude mě to mrzet, ale zvládnu to. Odpoutala jsem se.
Hodila bych do placu nějakou veselou historku z Organizace, ale napadá mě jenom jedna, a protože se v ní nedají zaměnit reálie, zblognu ji teprve, až budu odcházet.
Z pověrčivosti.
A z opatrnosti :)

…aspoň ty s našima. Spousta super dárků, ještě víc super jídla a pití, příjemnej zážitek… a v pondělí druhá várka ;)

…tolik témat na blogování a tak příšerně málo času. Když je prosinec, nemáte půlku dárků, chybí vám napracovat šest hodin, čeká vás promoce a ta domácnost se taky sama neudělá… Snad někdy před víkendem. Hodila bych sem jedno pěkné video, ale na youtube ho už stáhli…

Agentura hledá dívky a ženy hlavně důchodového věku na dlouhodobé, pravidelné úklidy domácností, okouzlila mě formulace inzerce v Metru. Vzbuzuje ve mě netušené fantazie, podobně jako formulace z práce - snad se můžu podělit:
“…my jsme tu dálnici ještě nepřevzali, dodavatel ji má u sebe…”
Dálnice smotaná ve skřini, podobně jako krabice kalendářů a diářů, které teď rozdávám… ta představa je velice poutavá :)
Ty krabice ostatně taky mají něco do sebe; sice se nemůžu dostat ke stolu, ale připadám si tak nějak příjemně využitá. Přestože to není práce, kterou bych chtěla dělat do důchodu, jsem vcelku spokojená, když nemyslím na plat, jelikož mluvný kolega odjel do příštího týdne na Moravu.
Taky jsem byla na pohovoru. Ale začínám mít pocit, že organizování plus výhledově nějaké to psaní je pro mě příhodnější realizace, než tučňák admin junior…

Koncem minulého týdne jsem počítala, kolik zbývá do Vánoc. A trochu mě šokovalo, že ode dneška je to už jenom sedm týdnů. Uklidňuju se, že je to dost, ale z různých předstátnicových zkušeností mi dochází, že sedm týdnů uteče hned, a já se musím poohlídnout po dárcích. Dokud na to mám čas.
A někdy během týdne si pustit Love Actually :).

Letos jsem si koupila na Halloween takovou krásnou, malinkou dýničku, tak akorát na svíčku a hrnec dýňové polévky. Ale Lvíček na dýňovku neměl chuť a já jsem neměla chuť na dlabání; navíc jsem měla na večer naplánovanou “kultůru” v podobě šeredčího srazu, tak nám doma nesvítila ani ta keramická od loňska. Ale sraz byl lepší; nečekala jsem to, ale čistý babinec dal dohromady opravdu příjemnou, zábavnou a vrcholně ženskou diskusi (nezažila jsem už dlouho). Kdyby se tak takové zážitky daly opakovat, jako třeba filmy…