“O svatby 08/08/08 je zájem, loňský rekord však zůstane nepřekonán,” četla jsem Lvíčkovi z novin. “Ani nás letos nikdo nepozval na svatbu,” zachmuřila jsem se. (Je teda fakt, že nevím o nikom, koho znám, kdo by nějakou měl :).)
“Petrojc nás pozvali na stavbu,” opáčil Lvíček. “To je skoro to samý…”
No ne, já se nezbláznila. To už jenom v letácích zase “začíná škola” a zlevňují se sešity, brašny a pastelky, a v C&A už figuríny pózují ve svetrech podzimní kolekce…
Když si koncem července půjčujete 10 knížek o Vánocích, knihovníci se na vás budou dívat jak na cvoka, ale vesměs profesionálně mlčí. Jen ten u výdeje knížek neodolá, aby se nezeptal, jestli není trochu brzo :-)
(Není, za dva měsíce mám odevzdávat rigorózku, v práci už řešíme vánoční kampaně, a koneckonců, za pět měsíců budem stát u friťáku nebo možná už sedět u večeře :))
Tohle vyžaduje obzvlášť negramotného překladatele :)))
Hele, já vím, že za pět měsíců a tři dny tu jsou Vánoce, ale pořád mi to připadá kapánek brzo na rozjíždění rozhlasové vánoční kampaně na Hanáckou kyselku. Nebo to, že “vánoční ryba musí plavat” /dnes ráno na Expresu/ je jenom nějaký vtip?
…takže mikroblognu tady ;). Víkend právě končí… a zítra začíná další. Luxus, dva víkendy po sobě :)))
PS: vím, že jsem slíbila blognutí, nějak nebyl čas… eventuelně v neděli, snad.
V úterý jsem měla babinec. Babinec v uvozovkách, protože ačkoli se na těchto akcích probírají chlapi, kilogramáž a spodní prádlo, dobrá půlka zúčastněných pracuje v IT nebo jsou aspoň nadprůměrně IT gramotné. To jen tak na okraj. Zajímala jsem se tentokrát, jak se která z nich má v práci, vzhledem ke své současné situaci jistého nenadšení.
Dvě jsou normálně zaměstnané. Jedna má práce nad hlavu. Jedna je oficiálně nezaměstnaná, ale fakticky ještě dodělává věci pro bývalého zaměstnavatele a něco už i pro budoucího. Jedna (jediná záchrana, abych se tam necítila tak blbě) dala výpověď, balí a stěhuje se za přítelem do Polska. Přítel dělá v Googlu. Ta poslední (loni vystudovaný FEL, Linux-positive) mi povídá: „No, já jsem prostě vyvěsila na net životopis, dostala jsem několik nabídek, poslala jsem je do háje, pak jsem dostala jednu, řekla si „jo, to bych asi tak chtěla dělat“ a nastoupila jsem.“
Že já jsem víc nepilovala tu matiku.
Prvního února, v den nástupu do nové práce, jsem se probudila s osmatřicítkou a kašlem. Kolem oběda (protože z něj bych nepozřela ani sousto) jsem po dovolení odešla domů a po dvou a půl dnech ležení v posteli a kamarádění s paralenem plus jsem se dostala do stavu téměř zdravého. Až na ten kašel.
Kašlu pořád a kašlu výživně, v závislosti na zvlhčení sliznic je to kašel buď suchý a záchvatovitý, nebo tak vlhký, že musím přebytky odvážet na zpracování mimo domovský závod (tj. obvykle do kanalizační sítě). Už mě to nebaví.
Ale je fakt, že poslední týden mě toho nebaví víc…
Málokdy se dozvím novinku na něčím blogu dřív, než z jiných zpravodajských kanálů, ale tentokrát se to Kombajnovi povedlo. Smrt někoho, kdo na to ještě nemá věk, vždycky překvapí, a přestože by mi zdrogovanýho hollywoodskýho hejska vlastně ani nemělo být líto, trochu mě to přece jenom mrzí, protože jako Casanova se mi prostě líbil. Holt to měl udělat spíš jako Karel. Hlas musí být v pořádku.
Ale pouštět si jako tryznu Zkrocenou horu přece jenom nebudu - k tomuhle filmu jsem se pořád neodhodlala :)
Říká se, že období nabité událostmi utíká rychle. Mně naopak přišel minulý týden, v kterém jsem dostala pracovní nabídku, dala výpověď, řešila možnosti hypotéky a vlastního bydlení… dlouhý věky. Ubíhání pozoruju jenom na blogu, protože desetidenní výpadek jsem neměla… v celé historii RSS čtečky (do loňského února), takže dlouho :), i když párkrát byl devítidenní.
Ono to převážně nejsou věci, o které bych se chtěla nějak ochotně veřejně dělit, dílem z pověrčivosti, dílem z opatrnosti, občas z obojího ;). Nicméně jednu věc jsem si ujasnila během neděle a pondělka, kdy jsem našla ideální byt a potom zjistila, že ani s příspěvkem od rodičů si ho nebudu moct dovolit (na hypotéku s potvrzením příjmů nemám dostatečně dlouho příjem a bez potvrzení dávají max. na 50 %, takže na to zase nemám hotovost). Přestala jsem lpět na babiččině bytě a litovat, že není můj. Jednou (a snad to bude trvat právě takovou dobu, jakou to trvat má) se doufám budu schopná odsud normálně odstěhovat - bude mě to mrzet, ale zvládnu to. Odpoutala jsem se.
Hodila bych do placu nějakou veselou historku z Organizace, ale napadá mě jenom jedna, a protože se v ní nedají zaměnit reálie, zblognu ji teprve, až budu odcházet.
Z pověrčivosti.
A z opatrnosti :)