Quanti blog

V den, kdy jsem začala psát tento přispěvek. bylo hezké datum; a za rok bude ještě hezčí. (To zas bude svateb!) Při té příležitosti jsem si vzpomněla, že jsem vám ještě nenapsala o té svatbě. A protože dodnes vzpomínám na větrníčky, točenou kofolu a zajíce přes cestu, nakonec se s vámi přece jen podělím. Ačkoliv to byl jeden z nejnáročnějších dnů poslední doby ;).
Vstávali jsme v půl šesté, protože v sedm jsme měli být vyzvednuti Lvíčkovým kolegou na Čerňáku. Tam jsme byli taky po pár minutách Evangelíkem a jeho Popelkou (stříbrná felicia na plyn) naloženi.
Cílovou ves na Svitavsku jsme našli celkem bez problémů, na místě se ale ukázalo, že nikdo nevytiskl ani si nezapamatoval adresu nevěsty. Takže jsme projeli vesnicí, projeli dvě další, otočili se zpátky a nakonec zastavili u jediného široko daleko život jevícího místa, jakéhosi obchodu s nábytkem. Byla jsem vyslána a vešla do pusté místnosti, kam po chvíli vstoupil starší muž.
“Dobrý den, nevíte, prosím vás, kde tu bydí Nevěstovi?” zeptala jsem se.
“Vím,” přisvědčil roztomile moravsky úzkým Í, a po chvilce mi dokonce prozradil, kde ;). Shodou okolostí to bylo takový kousek, že mi to mohl dokonce i ukázat, moje navigační schopnosti jsou totiž vcelku chabé :).
Na místě jsme dostali najíst, seznámili se se svatebčany a pak se jelo na obřad do další vsi. Obřad byl v kostele. Kolega Evangelík nás sice přesvědčoval, že civilní obřad je šaškárna ještě větší, protože tam ty řeči nemají vlastně žádné opodstatnění, já jsem přesvědčená, že budu jednou radši poslouchat nějakého starostu znuděně deklamujícího, že snoubenci se rozhodli používat společné příjmení Lvíček, než kněze, který nám vysvětloval, že ženich (pokud vím, bez křesťanského základu, který to dělal víceméně jen kvůli nevěstě) je personifikací Ježíše Krista a nevěsta Církve. S Lvíčkem jsme stěží tutlali smích při představě Ježíše Krista nosícího žlutou stavební helmu a závodícího na kolečkových skříňkách po chodbách Firmy.
Nakonec obřad skončil a jelo se do třetí vesnice, kde se na grilu tetelila prasečí stehýnka a v pípách kvasnicové pivo (v průběhu večera ozdravujícího zažívací ústrojí všech, kteří ho požili) a černé zlato, čepovaná kofola. Náš řidič se vrhnul na kvasničák a naše dohadování, jestli odjet vlakem, zůstat do rána (řidič měl spacák, my nic) nebo počkat, až vystřízliví, a jet během noci, v průběhu odpoledne neneslo žádné výsledky, až nám nakonec poslední vlak ujel a my byli vystaveni na milost a nemilost Evangelíkovi, který se křesťansky rozhodl, že teda vystřízliví a pojedem, takže už někdy od páté nic nepil. S každou hodinou se tak stával odolnějším vůči přemlouvání neodbytných svatebčanů k panákům, řka, že když tak dlouho střízlivěl, tak by ho to už jenom naštvalo.
Součástí svatebního veselí bylo kromě nehorázného množství jídla a sladkostí i několik her. Lvíček i Evangelík se jako ženichovi kolegové zúčastnili většiny z nich. Evangelík u mě získal plusové body tím, že mi půjčil foťák; já si totiž svoje “prdítko” nevzala, protože Lvíček bral svůj… jenomže… když jsme chtěli udělat první fotku, přišli jsme na to, že akumulátor zůstal v nabíječce :). Několik hodin jsem tedy trpěla nemožností focení, a když Evangelík přinesl manželčin kanónek, nejdřív jsem si ho půjčila… a pak už jsem ho až do večera nevrátila ;).
Po hrách následovala hudba (raději bez komentáře) a taky rozbalování některých darů. (Vším se prolínala vůně stále se opékajícího prasátka, kterou jsme byli na konci dne cítit velice výrazně, protože se ochlazovalo, tak jsme se chodili k ohni ohřívat.)
Ochlazovalo se, stmívalo se, a zatímco já se už nemohla dočkat oznámené “doby vystřízlivění” mezi jedenáctou a dvanáctou, řidič začínal být stále nalomenější a náchylnější k tomu, dát si ještě panáka a zůstat přece jen přes noc. Se mnou přestávala být zábava. Najednou za mnou přišel Lvíček, že se domluvila změna: někdo další se ještě vrací do Prahy, má pro nás místo a mohli by nás dokonce dovézt až domů. Nadšená jsem nebyla (nemám takovéhle improvizace moc v lásce), ale souhlasila jsem.
Pak jsem si šla odskočit a připravit se na odjezd, a když jsem přišla na plácek před boudami s pitím a prasetem, kde se všechno domlouvalo, našla jsem tam svědka a snad ještě nějaké další lidi, Evangelíka, který si právě připil, a Lvíčka, od kterého jsem se dozvěděla, že plán B padl a naše náhrada nakonec do Prahy (bůhvíproč) nejede.
Byla půlnoc, byla mi zima a měla jsem chuť se rozbrečet.
(Pokračování příště ;))

Nebo cennosti, nebo vzácnosti… takhle nějak asi bude vypadat český název HP7.
Ano, posledních cca 27 hodin (s přestávkami na jídlo, spánek a hygienu) jsem strávila nad knížkou. A můžu říct, že ani v nejmenším nelituju ani peněz, ani času (přestože bych bývala uvítala, kdyby vyšla jindy, než když jsem uprostřed psaní diplomky ;)). Je to ten nejvíc dechberoucí díl z celé série, a přestože myslíte, že už není co vymyslet, opak je pravdou: z předchozích dílů se dala dost dobře předvídat jen jedna, možná dvě nebo tři věci - ne víc - a autorka vás až do posledních asi 2 kapitol udržuje v napětí (včetně zavádění děje na neobvyklá místa).
Děj prozrazovat nebudu, ale pokud jste si přečetli spoiler na idnes, nemusí vám to být líto, protože je naprosto mimo ;).
Můžu jenom prozradit, že na konci, ale několikrát i v průběhu knihy jsem se rozbrečela.
Klobouk dolů.
A poslední slovo není “scar” ;)

Dyť my už sme taky starý, jak zvětralý pívo
V sobotu jsme jako každoročně stanuli mezi davem, účastnícím se Muzejní noci. Z Kaštanu jsme odešli v půce koncertu Vagyn: poznámka - tak malé prostory se prostě slušně nazvučit nedají. Po návratu na Staroměstskou jsme chtěli zkusit Muzeum Karlova mostu, ale davy na Křížovnickém náměstí byly viditelné přes dva bloky, tak jsme to vzdali a rozhodli se projít k nejslavnějšímu z muzeí. Vzali jsme to kolem Městské knihovny a na poslední chvíli se rozhodli zajít přece jen na výstavu Hrubý domácí produkt. Dobře jsme udělali. Nebylo tam moc lidí a byla velice zajímavá, postel s mcdonaldovskými čely, kresby vytvořené mastnotou na krabicích od pizzy, sarkofág z krabiček od cigaret, pizza vytvořená pro změnu z koberců z IKEY nebo videosmyčka, v níž někdo pokrývá papír slovem HOVNO… zážitek dne.
NM bylo, podle očekávání, přecpané a v expozici lovců mamutů se dalo stěží dýchat, přesto mám aspoň dvě rozmazané fotky Věstonické Venuše, jednu fotku ztraceného mamutka a asi pět západů slunce nad Václavákem.
Fajn to bylo.
Ná-á-á, senná rýma, a na tu se přece jenom neumírá, stejně to všechno zejtra končí, bude soudnej den!

Když není světlo, je tma. Ale když je obyčejná tma, je ještě pořád vidět - stíny, obrysy, pohyby. A co je po normální tmě?
Totální tma.
Návštěvy kavárny Potmě jsem se trochu bála, ale zvědavost (a taky vidina hrníčku) byla silnější. Před stavbou, která bude stát do středy na Ovocném trhu, počkáte chvíli ve frontě, vypnete si mobily, sundáte hodinky a dostanete žetonky. Pak se vás ujme nevidomý průvodce a s jistotou vás dovede k volnému stolečku - vy už od prvních dveří nevidíte nic. Stolečky vás trošku uklidní: známý kavárenský model hranatého dvojstolku s kovovým okrajem, polstrované židle možná znáte z některých přednáškových sálů, ale tím to končí. Jako tonoucí stébla, vy se snažíte zachytit zrakem něco, cokoli, podle čeho byste se mohli orientovat. Ale nejde to.
Dostanete kafe, cukr, mlíčko a lžičku; strefit se s tím vším do hrnku není zas tak těžké. Po nějaké době vnímáte jeden světlejší flek na levé stěně a jeden pruh a pár teček na druhé, jenže toho světla je tak málo, že vám stejně nepomůže nic vidět, a akorát ruší. Dáte si ještě jedno kafe a i když vám připadá, že tu sedíte tak deset minut, odhadujete, že to bude asi přes půl hodiny. (Já, protože vím, jak dlouho mi většinou trvá vypít kafe, si dávám na rozdil od Lvíčkovy střízlivé půlhodinky větší rezervu, a taky jo, byli jsme tam hodinu.) Když už si člověk říká, že vyjít ven by snad dokázal, šel by podle stěny… při vyvádění průvodcem zjistí, že buď tam jsou šestiúhelníkové stěny, nebo přece jenom není příliš (skoro vůbec) zorientován. Vycházíme ven přes “přetlakovou komoru” a v druhé místnosti už vidíme osvícený obdélník dveří jako důkaz, že jsme neztratili zrak. Pecka do očí sluníčkem i přes ochranu rukou, odevzdáváme žetonky a platíme, mám hrníček černý, Lvíček bílý, jak jsme si to přáli, a zážitek na dlouhou dobu. Za stovku na jednoho akorát… :)

Tohle bude krátký a neproporcionální zápisek z Meziplotů, protože nikde jinde takhle čas neutíká - že jsme tam vážně strávili sedm hodin, a ne dvě, mi v plné míře dochází až ráno, kdy mě bolí nohy jak po stu jarních kilometrů a, kupodivu, plíce: jako bych tam vykouřila nejmíň dvacítku, ale jsem nekuřák a nikdo mi nedal ani šluka. Asi se tam tak prášilo…
Takže neděle, jedna hodina: fronty u vstupu veškerý žádný, prohledávání taky ne, klidně jsme si mohli vzít ten batůžek. Bára Zemanová se po každý písničce zadýchává jak rozjetej vlak a hlasitost má ohulenou na plný pecky, takže jen tak projdem a jdem zkusit Tleskače. Po cestě u stánku emco pokusím vyházet si dámské tričko, ale zavane vítr, takže všechny pokusy jdou do terče k pánskému. I tak jsem docela potěšená svou šikovností a bíločervené tričko s panďulákem bude víc slušet Lvíčkovi ;).
Tleskač jsou u mě, přiznám se, zhruba na hranici poslouchatelnosti: sice jim to šlape, ale ty písničky jsou víceméně jedna jako druhá a navíc mi jde na nervy ten plzeňský patriotismus. Nevím vůbec proč, ale kraj kolem Plzně nemám ráda; příjemná oblast pro mě začíná dole Klatovy a nahoře zas až Slaným a Louny, s čestnou výjimkou Mariánek (Vary jsem měla taky celkem ráda, dokud nebyly plné azbuky)… no, abych neodbočovala :). Při přesunu na Southpaw jsme vyhráli každý klíčenku a pouzdro na CD a zbytek dne jsme trochu litovali, že batoh nemáme, ale víc suvenýrů už jsme naštěstí neposbírali.
Southpaw měli šílený skluz, takže po jedné písničce jsme vyrazili na Bratry Orffy (s pauzou na kafe); váhala jsem, jestli si nekoupit album, a snad někdy příště, ale jejich hudba s písničkou Vzduchem v čele na mě působila jako skvělý relaxační elixír. Potom jsme se šli z hecu podívat na Ewu Farnou (a když pominu nablblost textů, ta holka má hlas jako zvon) a cestou na Blue Effect nás zákeřně ze zálohy přepadl hlad.
Horkýžů jsme tím pádem stihli poslední písničku (a jestli hráli vážně od 17:15, tak jim to trvalo necelou půlhodinu, což není ani na festivalové poměry moc). Po nich následující Wohnouti si to docela dávali, ale my jsme vyrazili ještě před koncem na zlatý hřeb večera - Baumaxu.
Udělali jsme dobře. Xavi stojí za vidění od chvíle, co vyleze na pódium na zvukovou zkoušku (”teď zkusíme zpěv, pak si přinesu šňůrky, zajdu se vyčůrat do toitoiky a začneme”). Výsostně lituju, že jsem si nevzala kameru a nemohla tohle vystoupení nahrát; na druhou stranu…
Xavi přinesl na pódium dva kartónky plechovek pravého gambáčku a rozházel je do publika. V boji o jednu z posledních jsem málem zmasakrovala vedlestojící maminku s kočárkem, ale dostala jsem ji. Bodlo… ale něco takového si umím představit u málokoho.
Xavi je enfant terrible, takže kromě rozházení piva na festivalu, kde jsou alkohol a drogy oficiálně zakázány (ale VIP mají v ledničce chlazené plechovkové) zlobil pořadatele i jinak. Potom, co se dozvěděl, že má zahrát poslední tři písničky, vyšvihl Paco de Lucia a pak pronesl “jamajskou angličtinou”:
“Dey told mi I hafe to play only tu mor songs. I don’ know wai, bicos der is nobody plaing aftr mi…” je mi líto, že tu nemůžu přepsat celý projev, protože jednak by se to nedalo číst a jednak si ho bohužel nepamatuju, následovalo třeba srovnávání Ježíše a Alláha, přičemž ten první je bastard, protože ten druhý vám povoluje víc žen jak na zemi, tak v sedmém nebi, kam se dostanete, když unesete letadlo. “…dis song iz olso ebaut.” A po Good Times & Bad Times vystřihnul… ano, hádáte správně… Pozor, jazz.
Tahle písnička se dá natahovat snad do nekonečna a tentokrát trvala víc než deset minut, v nichž během meziher Xavi vyplazoval jazyk do zákulisí (a nikdo mu nemohl nic říct, nedejbůh ho odstřihnout, protože to prostě byla jedna - poslední - písnička). Jestli chcete mít aspoň hrubou představu, za Steva Yzermana vložte Vladimíra Růžičku, Pavla Richtera, Roye Brendamoura a přes Monkey Buziness (sic), Red Hot Chilli Papers (sic) s mezihrou na téma “Californication”, Police a Stinga s dvěma mezihrami (mj. Englishman in New York) a mnoho dalších dojděte až k Yvonne Přenosilové a jejím Botám a dále po své trase. Já sice jazzu nehovím, ale tohle, to byla pravá a úžasná jam session (jednoho muže ;)).
Mohla bych Xaviho koncertík popisovat třikrát tak dlouho, ale to by byla nuda, a to si tenhle fenomén (”kámo, ty seš malej orchestr”) nezaslouží. Bylo to nejlepší ze 3 vystoupení, které jsem viděla (škoda loňského RfP, to byla trága), a Xavi byl natolik ve formě, že jsem si od něj, ačkoliv jinak autogramy nesbírám, šla podepsat vstupenku.
“Bylo lidí jak sraček,” jeho vlastními slovy, a já dodávám, že zaslouženě ;).

V pondělí večer jsem byla za odměnu na Pusinkách (částečně za zápočet a částečně proto, že to byl poslední tejden, co je dávali). A nevím nic. Jestli to byl dobrej film, nebo stál za houby. Jestli bych to měla vidět ještě jednou, aby se mi to ujasnilo, anebo jestli bych už to radši nikdy vidět neměla. Podobnej pocit jsem měla, když jsem šla z Elizabethtownu; dlužno ale říct, že tenkrát obsahoval větší dávku nadšení a menší dávku osobního “dotknutí”.
Pusinky jsou místama úplně blbý. Začátek je hluchej až téměř do trapnosti a některý hlášky jsou… odpovídající těsně postpubertálním holkám. Vendula se chová drtivou většinu filmu jako tak strašná kráva, že já bych to s ní nevydržela ani pět minut, natož deset dnů nebo několik let. I omlouvání kamarádek má svoje hranice. Holky navíc působěj lehce nesourodě a počáteční příběh je prostinký až umělý.
Jsou tam ale někdy dobrý hlášky. A dobrý gagy. A nebylo pro mě vždycky úplně předvídatelné, co se stane. A taky jsem se dozvěděla něco nového možná i o sobě.
O sobě, protože mi chvílema připadalo, že mě někdo rozkouskoval a kousek vložil do každé z hlavních hrdinek (a samozřejmě každé něco přidal :)). Nevím, jestli jsem si tak připadala jenom já, nebo jestli si tak má připadat každá holka, která na ten film jde… jestli jsou ty problémy natolik obecné, ale Iščino trápení pod dominantním otcem, Venduliny mindráky s tloušťkou a Karolínina nejistota, skrytá pod sebevědomou slupkou, jestli na ní vůbec někomu záleží…
Nelituju toho kila za vstupný. Ale asi nikdy nepřijdu na to, jestli je tenhle film dobrej nebo špatnej, jestli o něm za pár let bude někdo vědět, nebo po něm neštěkne pes, a o čem vlastně sakra byl.
Ale na to, aby se mi líbil, mi stačilo, že v něm “hrálo” moje oblíbené mostecké nádraží :)

Update: Pustila jsem si znova trailer i klip k ústřední písničce a mám jasno: prostě se mi to líbilo. Je to náladovka. Trochu depresivní. To já můžu. Je to road movie, žánr, kde je člověk na konci cesty vždycky jiný než na začátku. To taky můžu. A hraje tam krásná, trochu zasmušilá a zanedbaná, ale krásná krajina (a další reálie) severních Čech, pro které mám slabost právě pro ten mix krásy a depresivity; přirozenosti a socialistického zabetonování. Když jsem šla z kina, řekla jsem Lvíčkovi, že bych něco takovýho chtěla někdy napsat. Chtěla bych umět vystihnout takhle specifickou kombinaci ducha doby a ducha místa. A věřím, že ten scénář byl původně ještě lepší. (Jo a ten údajnej product placement mi tady vůbec nepřišel, na rozdíl od spousty jinejch českejch filmů…

Co mám vůbec psát o koncertě, po kterém mi už dvacet hodin píská v uchu? Že to byl fenomenální zážitek? Ne zas tak úplně. (Ta Lucerna, i když vydýchaná a kdesi cosi, prostě má něco do sebe.) Že to byl skvělý koncert? Upřímně řečeno, hodně část jiných bych na DVD viděla radši: klukům to místy docela ujíždělo. Že měl nezapomenutelnou atmosféru? Olmécké hlavy visící na Průmyslovém paláci… Radši obraťme list.
Přišli jsme čtvrt hodiny před oficiálním začátkem, tři čtvrtě hodiny před oznámeným startem a hodinu před reálnou úvodní písní. I přes příšerné fronty na vstup, na šatnu… jsme se lehce po půl deváté ustájili v kotli, asi v šesté řadě od pódia, a zůstali tam asi hodinu.
Stát v kotli je nářez; vidíte vzorek, který má Zemánek na trenýrkách, Homolovic ksichty, dokonce i Fenka utopeného za bicími. Playlist měl švih, nové písně střídaly vykopávky (v tom nejlepším smyslu ;)) a hosti - Lety mimo, Vypsaná fixa, Tři sestry, Divokej Bill - hrající někdy wohnoutí věci, někdy vlastní. Skutečný šok přišel, když na pódium vtrhla skupinka v českých ženských krojích s českou vlajkou, druhá banda v kožešinách a s vlajkou finskou a k tomu divoký vousáč: Waltari. Slyšet “Yo tese tele tari na sümbalesta” (eh, finsky fakt neumím, takže pokus o fonetický přepis .)) naživo (zvlášť v podání onoho velmi charismatického frontmana) se mi asi zas hned tak nepodaří a už kvůli tomu to za to stálo.
A ještě kvůli jedné věci. Samozřejmě proběhlo nové číslo Dua Egon a další libůstky, ale víc než hodinu se nám v kotli vydržet nepodařilo. Žízeň, nedostatek vzduchu, únava… Nalili jsme do sebe půl litru vody / džusu a chvíli si sedli do chodby. (Samozřejmě nám během té doby utekla moje nejoblíbenější písnička z Dědy - Dům bez oken - a dvě nejoblíbenější z Pedra, ne-li vůbec: Mostecká a Gramofón. Ale playlist se na takových akcích většinou nedostane předem. :)) Pak jsme se rozhodli vrátit do kotle a udělali jsme - no, napůl dobře, napůl špatně. Dobře proto, že na Banány naběhli neskuteční týpci navlečení v kostýmech banánů, pobíhali mezi kapelou a rozhazovali do publika - správně, banány. Pár jich dokonce přilítlo zpátky :).
Konec Banánů byl ale vohulenej natolik… ne na práh bolestivosti, to nemůžu říct, přestože mě v průběhu koncertu bolela spousta zvuků, hlavně ječení ze spolukotle. Prostě tak, že už to nebyla hudba. To už byly jenom zvukové (nebo spíš tlakové) vlny, v kterých nějaká muzika ani nešla rozeznat. Už jsem si za těch pár let zvykla, že koncert nemůže být, jako když si to pouštím doma z repráčků, že se to prostě musí vohulit. Ale tohle už bylo skutečně za hranicí jakýhokoliv hudebního zážitku, to si můžu pouštět na hlavu vodu z kohoutku, tlaky budou stejný a pro uši to bude zdravější :). Ale co, příště prostě už nepolezu do kotle a doufám, že zítra už začnu slyšet i na to levý ucho.
Ale to DVDso si asi stejně koupím :-)

Tři fotky, které si zapamatuju:

3.: hořící domy v rezidenční čtvrti New Orleans.
2.: plačící holčička, které vojáci v Iráku právě zastřelili oba rodiče.
1.: těhotná manželka mrtvého vojáka, která se tiskne břichem k jeho rakvi. (Loni jsem na World Press Photo nebrečela.)

0.: pěna ve fontánce před Karolinem.

jsou fajn, běžte na ně, i když mě nenadchly tak strašně moc jako Úžasňákovi, Nemo nebo Shrek. Stejně skoro u všech animáků brečím, kromě Ice Age, nad jejíž trapností jsem měla celou dobu chuť něco kolem sebe rozmlátit a k druhýmu dílu jsem se nepřinutila. Čekala jsem možná něco víc a taky jsem byla překvapená víckrát, než zběhlý recenzent z Premiere, ale v tomhle počasí co jinýho, než do kina (na titulkovanou kopii, pokud možno :)).

Ráda bych blogla den po dni, ale čertví, jestli se k tomu dostanu.
Na RfP se mi líbilo i nelíbilo. Nejdřív negativa:

• počasí teda ouplně napytel, ale to pořadatelům zazlívat nemůžu :o) prý poprvé po asi šesti letech nepršelo, ale země byla mokrá stejně od vodního fotbálku, oplachovacích koryt a projíždějící ostřikující cisterny, a já osobně bych radši nějakou tu kapku, než být párkrát přes šátek, pití a vyhledávání stínu (někde to nešlo) na pokraji úžehu. Dokonce mi vyskočily na nose pihy a vypadám jak Pipi Punčochatá :-/.
• nelidská prašnost, člověk měl nohy zadělaný snad jak vystoupil z vlaku, vysmrkávala jsem to celý dopoledne a na průduškách to cejtím doteď (chcípák, njn); navíc bažinatá místa nacucaná vodou z výše zmíněných atrakcí byla posypávána pilinami, což prášení zmnohonásobilo a dodalo to místu aroma cirkusového stanu, který už zažil ledacos včetně bukkake pornoakce několika desítek slonů s průjmem a nepovedené akce polykače mečů, který měl k obědu koprovku.
• lineup úplně rozmrdanej, s prominutím, protože to, co nás zajímalo, bylo vždycky mezi jedenáctou a třetí přes poledne a desátou a druhou v noci. Jelikož za ideální hudební čas považuju od šesti, nebo řekněme od čtyř, tak do půl desáté, půlku věcí jsem neviděla a spousta času, který jsme strávili v areálu, byl úplně hluchý. Taky se občas potřebuju najíst a tak, ale na to mi stačí čtvrthodinka; možná máme jen nehorázně blbej vkus.
• a nejvíc teda nevychytaná Mattoni music zone, neboli stan, kde se po pár minutách nedalo dejchat, existovat, nic, takže i když tam hrálo pár dobrých kapel, na žádný jsme nevydrželi víc než 5-10 minut.

a pozitiva?

• přece jenom pár hodně slušnejch věcí, jako The Frames (duf - mmch, ani jsem nevěděla, že tam byl - má pravdu, že to není úplně festivalově strhující věc, ale pro mě jeden z nejlepších zážitků a statičnost mi ani nevadila, je to fakt dost únavný :o)) nebo UDG (z nich bylo cítit, že jsou rádi, že můžou hrát, na rozdíl od některých ‘vyhraných’ kapel, které už působily rutinně až znuděně, nechci <III> jmenovat; tahle smažba by ale zasloužila lepší čas než dvě odpoledne v pekelný výhni, to jsem měla vážně co dělat, abych se udržela na nohou a obsah žaludku v něm).
• dobrý zázemí a organizace - koncerty se inteligentně překrývaly v přestávkách a víceméně se ani moc nekryly žánry (organizace vypadla jen před koncertem Manu Chaa, na který se přivalilo díky bezmračnému počasí a relativně levným lístkům milion lidí, ale největší návštěva v dějinách festivalu se asi přece jenom tak předvídat nedala); hodně stánků s jídlem, hodně toalet a dokonce i jedny exkluzivní placený splachovací, jejichž služeb jsem s radostí využívala, protože jsem rozmazlená pražská fiflenka a na Meziplotech ve mně jedna téměř plná toitoika vyvolala nervový otřes ;o).
• pohodičková, skutečně pohodičková atmosférka, areál, který člověk přešel za pár minut od vchodu na konec a někde si skoro vždycky našel místečko, kam se mohl uvelebit, popíjet pivo nebo frisco, úplně vypnout a nic neřešit, kromě toho, kdy a kde je další vystoupení, které ho zajímá :).

Konkrétních zážitků bylo moc a možná se z nich vypíšu příště :).