Quanti blog

Vlivem zaneprázdněnosti jsem vás ve středu připravila o objevné zjištění, že je už jenom jeden měsíc do Vánoc, takže první adventní neděli si nemůžu nechat ujít. Věnec sice nemáme, ale byli jsme si obejít vánoční centrum.

Doteď na mě vánoční atmosféra odnikud moc nedýchala. Důvod je jednoduchý - obchodníci i městské části šetří a vánoční výzdoba je tak skromnější než minule. I tak vychvalovaný strom na Staroměstském náměstí je mírně řečeno… mizerný. Řídké a krátké větve a okolo pár stánků - když si vzpomenu na Drážďany, můžu jenom zvednout oči v sloup.

Václavák není o moc lepší, ale tam se dá aspoň zalézt do okolních obchodů. Nejvánočněji to na mě - kdovíproč - dýchlo na Hradě, kde je několik stromečků, stavby ozdobené chvojím a pozlaceným břečťanem a suprový slaměný betlém. Ale zas svařák za šedesát korun a hordy turistů…

Letos se vánoční nálada nějak zdráhá a moc se jí nechce. Ale v týdnu koupím jmelí a rozjedu to aspoň doma ;)

Btw: na Ovocňáku už zase roste kluziště…

Když jsem přijela do Rožnova poprvé, Bečva byla rozvodněná a v průběhu týdne dostoupala skoro až k břehům. Když jsem tam přijela minulý víkend podruhé, sotva olizovala kameny. To byla jen jedna z mnoha drobností, které mi naznačovaly, že ten necelý týden před státnicemi byla taková kouzelná chvilka a že se opakovat nebude.
Ne, že by ten výlet nebyl pěkný. Byl krásný, viděli jsme staletý hamr, vodní i větrný mlýn v akci, krojovaný průvod na pouť svaté Anny, Pustevny i radhošťskou kapli. Byl to jeden z nejhezčích výletů za poslední roky, ale kdybych tam byla poprvé při téhle jediné příležitosti, asi bych na Valašsko koukala jinak.
Za prvé: Rožnov je nejhezčí za raného podzimu, když prší. Uvědomila jsem si tenhle překvapivý fakt - za pražícího slunce je to zkrátka takové lehce turistické, pěkné, ale trochu provinční městečko.
Za druhé: do Rožnova by se mělo jezdit v týdnu. Většina programu se sice odehrává o víkendech, ale na druhou stranu, na trase z Pusteven na Radhošť je v sobotu lidí jako na Václaváku, skanzen to samé, ale hlavně, kromě stánků ve skanzenu, Lidla a Billy v sobotu všechno úderem půl dvanácté (někdy dvanácté) zavře a přes celou neděli nevystrčí nos. To nemohl pochopit žádný z turistů (a koneckonců ani my) a ukazovali si nevěřícně na každé zavřené dveře, když jsme šli v půl jedné z oběda. Tím pádem samozřejmě zmizí půlka kouzla malých obchůdků, papírnictví, knihkupectvíček nebo cukráren (i cukrárna zavírá v sobotu v poledne) a zůstane ospalé, malé město jako tucty jiných, na kterém až skoro parazituje skanzen.
Skanzen se taky změnil. Zmizelo infocentrum a přestal chodit průvodce Dědinou (je jen v Mlýnské dolině). Paní M., která byla prakticky patronkou našeho tehdejšího pobytu, sice tvrdila, že tam nebyl ani dřív a že to bylo nějaké naše privilegium, ale já si vzpomínám, že místo jedněch hodin oznamujících čas prohlídky (pro Dolinu) tam byly dvoje a že jsem měla zpoždění a snažila jsem se doběhnout “skupinu”, která ale nikde nebyla, a nakonec z budovy s občerstvením vyšla průvodkyně a provedla mě. A že se mi to nezdálo, to dokazuje i odposlechnutý rozhovor, kde se někdo z návštěvníků ptal “obyvatelky” jednoho z tzv. oživených objektů (=ve škole, mlýně nebo chaloupce někdo sedí a v magnetofonové smyčce popisuje vybavení a tehdejší život), proč se průvodci zrušili, a dostalo se mu odpovědi v tom smyslu, že bylo příliš návštěvníků, kteří se hromadili, průvodci nestíhali apod. Koneckonců by tomu napovídalo i to, že od roku 2008 je nový návštěvní řád. Nechce se mi věřit, že by to paní M. brala tak orwellovsky, ale zase si o sobě nemyslím, že jsem až takový cvok :).
No a v (ne)poslední řadě, v pálenici už nenalévá děda, co tam byl loni (”Vy si mě fotíte? Tož aby vám nepraskla čočka!”) a obměnili i sortiment, o tom ale víc v druhém článku, který bude určitě pozitivnější ;).
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.
Ale jsem ráda, že jsem tam byla.

V sobotu jsem měla děsnou chuť jít do kina. A ideálně na něco, u čeho nebudu muset přemýšlet, ale naopak se pobavím.
Wanted jsem se trochu bála, jestli to nebude úplná kravina, ale recenze i trailer byly tak dobré, že jsem neodolala. A dobře jsem udělala :). Člověk nesmí mít ideálně žádná očekávání a ani na vteřinu to nebrat vážně - střílení na stovky metrů s pomocí dalekohledu a xmetrové roury, rozplácávání se vystřelených kulek o sebe, zkrátka z fyzikálního hlediska je to něco mezi Matrixem a Tomem&Jerrym, ale sranda je to strašná, natočeno je to myslím fakt dobře a ani já se u akčních scén nenudila (a to se nudím u několik desítek vteřin trvajících bitev ve Stargate). Není to ani úplně bez nápadu (i když, znovu, vážně se to brát nedá) a slyšet Morgana Freemana říkat “shoot that motherfucker”, jestli tohle za ty prachy za lístek nestojí, tak už fakt nevím co :).

…vlastně naopak.

Vlašim je zvláštní město. Je hezké. Je nedaleko od Prahy, respektive od D1. Má pěkný zámek a pěkný park a kromě Jana Očka jsem o něm doteď nic neslyšela a nevěděla.

Tentokrát jsme si dali pozor, abychom vyrazili opravdu včas, a po tankodromu jsme se dostali do města kolem půl druhé. Asi dvě hodiny jsme strávili v zámku, a to nebylo otevřené sklepení ani vyhlídková věž. Nejspíš proto, že zdejší expozice je vážně pěkná (drobnou připomínku bych měla jenom k nutnosti občasného přenášení klasických zámeckých pantoflí v ruce). V žádném jiném zámku jsem neviděla tak pěkný čajový servis pro panenky, repliku starého nálevního pultu a vycpanou žirafí, losí nebo sloní hlavu. Úctyhodná sbírka zbraní mě neoslovila, ale věřím, že nadšencům se líbit bude. Nás zaujala výstava Petra Minky – když jsem na jeho dílo koukala na internetu, moc mě neoslovilo, ale z výstavy jsem měla mnohem lepší pocit. A pak další asi hodina a půl v parku.

Parkem jsme se šli nejenom projít, ale plahočili jsme se za konkrétní vidinou čaje a zákusku v jedné ze zámeckých „bran“, v průvodcích popisovanou jako občerstvení/cukrárna. Nic nemohlo být od představy cukrárny vzdálenější než minipajzlík se dvěma dědky u kamínek, cigára a piva, kteří vypadali, jako by tam přečkali zimu. Koupili jsme si vodu a colu a ledové to do sebe obrátili co nejrychleji, aby nám nenasmrádlo všechno oblečení. Jo, romantická cukrárnička!

Ale já se za to na Vlašim nezlobím, ani za naprosto příšerně zmatený a matoucí plánek parku a fakt, že pokladní nám po naší žádosti „na všechno“ dala lístek na expozici, výstavu, věž a do sklepení a když jsme se po posledních dvou sháněli, dozvěděli jsme se, že se otevírají až v létě (cena by bývala byla stejná, tak jsme se nehádali, ale zmátlo nás to). Za výlet určitě stojí, nejlépe, až bude trochu teplejší a sušší počasí, ale ne zase moc teplé, aby vás v parku nesežrali komáři.

S námi jeden – a to na začátku března – doletěl až do auta.

„Já jsem myslel, že blogneš o tý Nelahozevsi,“ povídá Lvíček před spaním.
„Abys věděl, kde jsme byli a co jsme vlastně dělali?“ popichuju.
„Abych věděl, jakej na to máš náhled ty,“ neztratil trpělivost. Lvíček mě čte rád, a přestože není v pravém slova smyslu mým implicitním (modelovým) čtenářem, při psaní s ním nějakým způsobem počítám. Sama si dost dobře neumím představit, jaké je mít blogujícího partnera, a je realitou, že v blogujících párech (namátkou =M= a jane, fiksu a smilla) je vždy jeden blogerem „kovanějším“ a druhý po nějakém období, kdy si píše každý o svém, blogují téže zážitky z jiné perspektivy nebo se v popisování střídají, své psavectví velmi omezí nebo blog dokonce zruší. „Hlavně, aby sis nenašla nějakýho básníka!“ varovala mě vždycky maminka a tak se té rady držím, volím partnery technického založení a bez grafomanských tendencí.

(Ale stejně by mě zajímalo, jaké to je, když o vás a o společných zážitcích někdo bloguje. Soustavně. Shodou okolností ani z mého okruhu kamarádů nebloguje prakticky nikdo, případně jde o blogy skorovýhradně technické.)

V sobotu ráno jsme zpoza panelákových oken pozorovali bouřku, smažili řízky a rozhodovali se o odpoledni. Připadalo nám, že se vítr uklidnil, takže jsme vzali autík, napnuli plachty a bez použití motoru dojeli až na místo určení…

…no, ne. Vítr zákeřně foukal převážně napříč silnicemi místo nám do zad, ale dojeli jsme v pořádku, zaparkovali v rámci možností mimo gravitační dosah okolostojících stromů a dorazili do zámku, kde jsme tentokrát měli štěstí: první okruh začínal za dvě minuty.

Procházelo nás ho všehovšudy šest, z toho jedna průvodkyně, jeden člen ostrahy, já, Lvíček a ještě jeden manželský či partnerský pár. Oba byli spíše nemluvní, jenom paní u čajových šálků s hubičkou a hlubokým podšálkem s průvodkyní řešila, jestli se náhodou nepilo z těch podšálků (čaj smíchaný, jako v Rusku, například s marmeládou) – a došli jsme k názoru, že asi jo, když i ty podšálky mají držátko. Pán měl jen jednu glosu, zato skvělou: „Měli pěknej výhled,“ utrousil v jedné z obytných místností. Přistoupila jsem k oknu a za ním – elektrárna…

Samotný zámek je vážně pěkný a i přes dražší vstupné doporučuju: je udržovaný a tak hezkou expozici jsem v zámku viděla málokde. Impozantní je dendrotéka, sbírka plodů, listů, jehlic apod. vždy jednoho stromu uložené v krabičce z jeho dřeva a „svázané“ v jeho kůře do tvaru knihy. Kromě krásných intarzovaných kabinetů z různých druhů dřeva, ebenu a slonoviny tam jsou i kabinety nebo stolky vzniklé podobnou technikou, jejíž název si už nepamatuji, ale spočívá ve vykládání mramorové desky různě barevnými drahokamy a polodrahokamy. Z těch vzniká převážně ovoce, ptáčkové nebo houby, a všechny stojí za vidění. Houbičky mají krásně oranžové a hnědočervené hlavičky, světlehnědé nožky, i srdce mykofoba plesá. „Hele, ty houby,“ drcla jsem do Lvíčka u nejkrásněji vykládaného kabinetu. „No, to je šuplík na houby,“ vysvětlil přesvědčivě. Dokáže se u toho ani nepousmát; tohle musím ještě trénovat. Lvíčkovi mají mystifikátorské tendence v rodině.

Na zámek a na expozici se jeďte podívat, pokud máte možnost (pro turisty: kromě TZ je Nelahozeves i součástí projektu Óbrfrk) a mimochodem – to, co vypadá jako porcelánová zahřívací elektrická papuč, je ve skutečnosti… fakt, koupel na nohy. Jednu věc jsme ale v těch šesti lidech nerozluštili; na perlovém oltáři v zámecké kapli jsou všechna N (kromě jednoho nápisu, který ale mohl být třeba „doperličkovaný“ později) obráceně – jako ruské I. Ani kamarádka germanistka mi s tím nedokázala poradit (nápisy jsou v němčině), napadlo ji pouze, jestli nejde o zvýraznění N jako Nelahozeves (proč by ho ale jenom nezvětšili – proč ho otáčet?). Oltář pochází zhruba z konce 16. století. Any ideas?

Jelikož TZ jsme už z předchozí zastávky v Nelazozevsi měli a nechtěli jsme se vracet v tomto směru s prázdnou, zaskočili jsme do Muzea Antonína Dvořáka, vybudovaného v jeho rodném domě. Je to muzeum poměrně maličké (co taky nashromáždit o jedné osobnosti, i když velmi významné) a má tu nejzmatečnější otevírací dobu, s jakou jsem se kdy setkala; navíc žádné dva prameny se na ní nemohou shodnout (otevřeno je zhruba způsobem: přes zimu každý lichý víkend, v sezóně od úterka do neděle druhý, třetí a čtvrtý týden v měsíci; ale jak říkám, zdroje se liší…). Radši jsem tam tedy koncem týdne zavolala a ujistila se, že tenhle víkend otevřeno mají. Měli, měli i TZ a k prohlídce krásně hraje Novosvětská (…tedy, alespoň Lvíček říkal, že Novosvětská – já mám na rozeznávání klasické hudby zoufalý netalent).

(Heleďte, já vás už nechám. Už jenom jeden odstavec, to vydržíte. Když jsem to vydržela napsat!)

„Zašla bych někam na kafe,“ povídám cestou k autu. Po krátkém myšlenkovém pochodu (Lvíčkovi rodiče jsou u prarodičů – ti žijí hruba půl hodiny cesty odsud – stejně bychom na ně museli čekat, protože Lvíček s nimi potřeboval něco vyřídit) jsme se rozhodli jet k prarodičům, ale navigátor vypočítal cestu po dálnici asi na pětadvacet minut a po okreskách skoro dvojnásobek. „Skoro nefouká, vezmu to na dálnici,“ rozhodl se Lvíček a následujících 20 kilometrů bylo ve znamení třímání volantu oběma rukama a veleopatrného předjíždění kamionů. Ostatně – takhle slušný a spořádaný provoz jsem na české dálnici asi ještě neviděla a asi ani neuvidím. Ale dojeli jsme v pořádku, včas, na otočku – dostali jsme kafe, falešný jablkový sachr, odpočinuli si a vyrazili za Lvíčkovými zpátky.

Po okreskách.

Máme tu březen a zatímco půlku února jsem litovala, že nemám zimní bundu, tenhle měsíc vypadá, jako by jaro nebylo na obzoru ani vzdáleně. Rozpuklý zlatý déšť beru jako demoverzi. Ale i v tomhle únorově aprílovém počasí se dá výletit a zážitkovat.

Jako jsem posledně trochu ošulila kulturní zážitek, tentokrát musím kapánek obejít kategorii sraz měsíce, protože se nám prostě žádný nepodařil. Stan nestojí, půlka národa měla zkouškové, leze na nás jarní únava a tak vůbec… S trochou rezervy by se dala za “sraz” považovat večeře s našima při příležitosti prvního týdne v nové práci. Sice se čím dál víc potvrzuje, že to moc oslavyhodný počin nebyl (summary není vhodný článek, kde to rozebírat, snad jindy), ale místo oslavy bylo bezchybné - restaurace Rezavá kotva přímo na Vltavě musí být ještě úžasnější v létě, ale výbornými tapas a grilovaným masem se tam dá přecpat v každém ročním období.

Restaurace měsíce: Doba kamenná, kde jsme byli na Valentýna, o čemž jsem napsala celkem dostačující report. Jídlo dokonalé - byla to snad moje první večeře, kterou neplatili rodiče a kde stálo jídlo pro dva nad pět stovek, ale stálo to za to :).

Výlet měsíce: Dobrodružná jízda do Bolky. (Ti poslední Germáni mě přece jenom trochu štvou.)

Kulturní zážitek měsíce: výstava Codex gigas. Tam jsme byli ve středu a bylo to fajn, přestože konec otevírací doby se dává najevo tak, že vám prostě zhasnou. Takhle jsem tedy zůstala v nevědomosti, co se s Codexem gigantem dělo poté, co byla Praha dobyta Švédy (přestože výsledek je celkem jasný, když je CG dnes Národní knihovně jen zapůjčen švédskou stranou, že), proto doporučuji buď přijít dřív, než za deset minut šest (otevřeno je do sedmi), nebo se tolik nezdržovat s dědulou řečnícím nad maketou Codexu, protože je hrozně rozvláčný - ne, že by mluvil nezajímavě, ale za tu dobu jsme to mohli mít pročtené a prochozené celé. Nad samotnou Knihou, zasklenou a otevřenou na stránce s ďáblem, máte asi sedm minut, během nichž kolovrátek v češtině a angličtině popovídá o tom, na co vlastně koukáme. CG je zavřený v trezorové místnosti, kam smí najednou jen pár lidí, a uprostřed místnosti, přes kterou se do ní vchází, je výmluvně umístěn hasicí přístroj. Pokud se aspoň trochu zajímáte o písemnictví, historii, popřípadě mnišské řády, zaskočte si do Klementina, metr vysoká Kniha, která váží asi tolik, co já, tam bude ještě do příštího víkendu (9. 3.) a na středu, čtvrtek, pátek a neděli si tam můžete nejdéle den předem zarezervovat vstupenky (v pondělí, úterý a sobotu to můžete zkusit na blind).

Mimochodem - výlet na březen už máme splněn ze soboty. Možná o něm i blognu, zatím dodávám - v Emmě se nejezdí moc dobře ;).

“Bojí se!” shlukly se pravěké domorodkyně kolem Lvíčka. “Jak našlapuje!”
“Máme tady rezervaci,” pravil odvážně Lvíček.
“Tak rezervaci, jó? A na jaký méno?” zkontrolovala jedna z nich a pak nás odvedla po schodech dolů, nahoru a zase dolů. (Asi je to tam, kde bývala restaurace U Jagušky, kde jsem slavila dvacetiny, ale kamenná dekorace to změnila k nepoznání.)
Pralidé neumějí číst a ani nemají moc dobrou paměť, takže si vždycky odnesou lístek, kam napíšeme číslo stolu a svoji objednávku. Jídelníček je veskrze vtipný, takže objednáváme Jebáto (něco jako sangria), předkrm a Šamanovo jídlo pro dva. Jí se rukama a je to žrádýlko - v půlce už funíme a pár kousků výtečných žebírek, grilované zeleniny a dalších složek pokrmu zůstává nedojedeno na podnosu. V průběhu jídla nás baví oprsklí domorodci a potom, co dojíme, začne i pravěký program. Krade se posvátný oheň, vyráží na lov a všechno je proložené skrznaskrz současnými komentáři jednoho z aktérů (”Ty jsi zase hulil, co? Příště si dej o jednu míň!”).
“Potřebujeme vanu!” mě na chvíli zarazí, ale pak z kontextu pochopím, že potřebovali pannu; k oběti. Naštěstí mě to minulo (stejně jako glosování, která z přítomných panna určitě není), na obětní lavici vytáhli nějakou Asiatku (Japonku?); její partner vše nadšeně fotil mobilním telefonem.
“Už dete, jo?” želeli našeho odchodu před koncem programu obsluhující domorodci, ale k dodání účtu se neměli.
“No my klidně pudem,” zvedali jsme se na dotaz pračlověka, proč tam ještě jsme.
“Jo vy ste ještě nedostali účet? …nó… tak běžte… ale jako že vo ničem nevim,” překvapil nás. Ale i když by to bývalo bylo příjemné, nezdrhli jsme a zaplatili. Stejně nám pěknou chvíli trvalo se z tmavého a členitého prostoru vymotat k východu, takže by nás chytli ;).
Užila jsem si to a kdyby to někdo zasponzoroval, klidně bych šla zas ;) Abych nezapomněla, večeře mezi drsňáky z pravěku byla záměrně na Valentýna. Stejně ulítlý nápad ale mělo dost a dost párů (včetně jednoho buzního) a samozřejmě i nějaké rodiny a obchodní partneři, kterým mohl být Valentýn putna. Ale hlavně byla legrace, takže jestli se chcete u jídla pobavit a nevadí vám drsnější zacházení a mírně vyšší ceny, zajděte…

Moje a Lvíčkovo novoroční předsevzetí (krom toho, že začneme cvičit, zdravě jíst a budeme vydělávat spoustu peněz ;-)) spočívalo v tom, že si začneme trochu víc užívat. A aby v tom byl systém, stanovili jsme si hranici: aspoň jeden sraz s kamarády, aspoň jedna večeře v dobré restauraci, aspoň jeden výlet a aspoň jeden kulturní zážitek. Ty nejlepší si pak pro pořádek zblognu ;). Za leden bych mohla sestavit tuhle tabulku:

Sraz měsíce: Schůzka moderátorů lamer.cz v Café baru Ego (bůhvíproč mají na zdi napsané Plzeňská restaurace :)). Na první pohled vypadá jako klasická knajpa, ale mají tam slušné odvětrávání a obrovskou porci kuřecích prsíček obalovaných v kukuřičných lupíncích :)

Restaurace měsíce: Carosello. Dvakrát jsme tam byli slavit Lvíčkovy zkoušky (a jednou si objednali pizzu domů); poprvé jsme zkusili pizzu, podruhé druhou část jídelníčku - mexickou kuchyni. Oboje výborné (co nejdřív zas!) a u mě má navíc plus za Budvárek, ideální pivo pro jemné holčičí jazýčky ;)

Výlet měsíce: Máslovice. Vzhledem k výstavě by se dal zrecyklovat i v rubrice Kulturní akce, ale uzavřela jsem se sebou dohodu, že takové multiplikace budu používat jen v nejvyšší nouzi ;).

Kulturní zážitek měsíce: Tady máme “áčko” - plánované kino nevyšlo, ani divadlo nebo něco podobného, a ani DVD jsme si nepustili. V soutěži bez účastníků tedy musím vyhlásit “vítězem” poměrně nezajímavý film Nevěrná, který dávali na některé z našich televizí. Docela jsem se na něj těšila, ale výsledek mě moc nenadchl - “bramboračka”, jak píše jeden z komentujících na ČSFD, je poměrně výstižný výraz. Je to ale jediné, co jsme minulý měsíc viděli v premiéře vcelku ;).

A jako bonus - objev měsíce: jinde, než na internetu (možná tak jedině při kamarádství přes telegramy) by se vám těžko mohlo stát, že si čtyři roky (spolu s partou ostatních lidí) myslíte, že něčí příjmení končí na “š”, a ono zatím končí na “s”. A nejhorší je, že s tím “s” je to tak strašně nepřirozené (přestože dodatečně zjistíte, že se “š” vůbec neexistuje, nedá se dokonce ani vygooglit)! :)

O víkendu jsme narazili na problém: co podniknout, když ještě není ani turistická sezóna (plošně až od dubna), ani Velikonoční akce, a v blízkém okolí ještě ani masopustní průvody? Prozkoumala jsem středočeskou část naší výletní příručky skrz naskrz - všude buď otevřeno až od dubna, nebo až od dubna nějaký smysluplný program, o který by nemělo cenu přijít.
Nakonec jsem zkusila hledání na Českých výletech a vyhodilo mi to ve východním okolí Prahy jedinou akci: Máslovické muzeum, kde je až do příštího víkendu kromě stálé expozice vystaven betlém z másla a čokoládová výstavka. I když počasí evokovalo spíš blížící se Velikonoce - proč vlastně ne :).
Při konzultaci s Cestovní knihou jsem zjistila, že do něj máme dokonce i kupón na volnou vstupenku - ne, že by to při jejich ceně hrálo roli, ale potěšilo mě, že “objedeme” aspoň jeden dílčí cíl z výletní knížky, kterou jsme přece jenom poslední dobou zanedbávali.
Takže shrnutí z Máslovic:

• Muzeum je moc pěkné. Na samostatný výlet to není, spíš když pojedete okolo odněkud nebo někam, jsou to jen dvě místnosti. Máslový betlém je ale vážně pěkný a ostatní exponáty taky zajímavé. Určitě nepřehlédněte rýmovaný návod na dojení :) A z místnůstky s “pokladnou”, zařízené jako malinký obchůdek, se vám bude velice špatně odcházet bez nějaké keramické, dřevěné, namalované… kravičky, kterých tam mají bezpočet.
• Máslovice jsou malá, ale naprosto neuvěřitelně činorodá obec - dle vystavených materiálů už začátkem minulého století občané založili fotbalové mužstvo. Spousta dalších důkazů o nadstandardní aktivitě obyvatelstva už mi vypadla z paměti, samo za sebe ale mluví už jenom to muzeum; kromě toho mají v Máslovicích i naučnou stezku o třinácti zastaveních a několikrát do roka pořádají různé akce. Na to, že tam není ani škola a školka, je to vážně obdivuhodné.
• Jedna malá nevýhoda je, že příjezdové (a odjezdové ;)) silnice jsou v dost šíleném stavu - doporučuji SUV nebo tank.

Cestou zpátky jsme se ještě stavili v Nelahozevsi, ale na prohlídku už bylo moc pozdě, tak snad někdy příště… výletní možnosti snad budou už jenom lepší :).
(A ne, že se zase ochladí!)

Za prvé: vyražte brzo. Před desátou zaparkujete, odpoledne už stěží.
Za druhé: dobře si vybírejte, na kterém trhu si koupíte svařák v “odnosném” hrnečku. Na mnohých (třeba na tom na Pragerstrasse nebo poblíž Frauenkirche) jsou hezčí, než na tom největším (Striezelmarkt), který je letos místo na rozkopaném Altmarktu na Ferdinandplatz. (Na druhou stranu, jsou zase o půl eura či euro dražší, základní sazba za hrneček jsou dvě eura.)
Za třetí: vezměte si dobré boty, mapku a vybavte se aspoň základní slovní zásobou - “entschuldigen Sie”, “danke Schön” a “tchuss” spolu s číslovkami by měly bohatě postačit.
Za čtvrté: neberte si s sebou nic k jídlu, marně byste slintali na lahůdkový půlmetrový bratwurst v bagetě a další dobroty. Zásadní díru do rozpočtu vám to neudělá.
Za páté: přivezte si kousek štoly, německé františky a podle možností něco z pestré nabídky rukodělných dárků, exotického koření, různých druhů medu, vína nebo čokolády, využijte toho, že sortiment je naprosto odlišný od našich trhů (při relativní geografické blízkosti).
Za šesté: užijte si příjemnou atmosféru čistého, uklizeného a nazdobeného města, v němž kromě trhů prakticky na každém rohu přispívá k vánoční náladě na každém kroku partička hudebníků, kteří spouštějí na trubky či akordeony koledy i hity posledních padesáti let. Jo a v žádném případě nespoléhejte na to, že vám nikdo nerozumí, ve městě pár desítek kilometrů od hranic je to o kterémkoli adventním víkendu fakt bláhové :-)