Quanti blog

co se s náma stalo o půlnoci ve vsi vzdálené od domova dvě hodiny jízdy stříbrnou škodováckou Popelnicí, jak zní celé jméno Evangelíkovy plynové Popelky. Škodouky, jak by řekl s patřičně pohrdavým výrazem Lvíčkův slovenský exkolega, kterého pro účely blogu nazývám Mravec (naštěstí o něm nic netuší, protože jeho slovenská národnost, napoleonská výška a cholerická povaha dávají dohromady dost výbušný koktejl). Mravec má bavoráka (bávo pro socky, tvrdí prý Evangelík, a já to nejsem kompetentní hodnotit, protože mně se bávo nelíbí žádný) a o tom, za jak dlouho by tu trasu zvládnul on, se nebudu rozepisovat, protože přece jenom nevím, kdo, kdy a kde tuhle stránku může zindexovat :).
Mravec s námi na svatbě ale nebyl a tak nás nechám trčet ještě aspoň do zítřka v orlovně, protože teď už je na tak pěkné líčení nočního safari moc pozdě. Teď jsem jenom chtěla napsat, že mě článek na lupě přivedl na jednu věc. Kolik je u nás vlastně tak zhruba blogů?
Na bloguje.cz (jsem lina linkovat) je v téhle chvíli 7771 blogů, a jelikož neaktivní se po čase mažou, většina z nich tak bude docela udržovaná. Podle onoho článku na lupě, rozhovoru s Michalem Illichem, je jich na blog.cz ale celých 600.000 blogů (!), z toho zhruba polovina aktivních. (Koukala jsem i na sblog, ale tam nejsou statistiky veškeré žádné.)
Nevím, jestli to není překlep, protože si v naší pidizemičce prostě neumím představit půl milionu blogerů.
Každopádně, i když jsem si o tom svém nikdy nemyslela naprosto nic světoborného, aspoň jsem ho brala za takový vizitníček, že ráda píšu, že mě to bavi a že to snad trochu i umím. Teď mi došlo, že blog nic takového neznamená a že mnohem spíš než forma “nezávislé publicistiky” to je prostě místo, kde má doslovně každá puberťačka svoje extrahustý empétrojky, drby o Olsenkách a odkazy na stránky o celebritách, pospojované nicneříkajícími frázemi “kdo klikne, neprohloupí” a “papáček a zase se někdy vraťte”.
A v určitým smyslu mě to trochu dožírá.

Když čtu magazín našeho největšího (největšího takříkajíc seriózního) pojišťovacího ústavu, poslední dobou v něm už vždycky hledám nejdřív články blogera goči. Ačkoliv ho na rozdíl od některých jiných blogerů osobně neznám, prošla jsem s ním dolíčkem i Tureckem. Tak nějak je mi to divný, číst pak v magazínu, jaký měl problémy s prvním zasunutím. Přestože je to příběh, který by mohl být klidně i na blogu.
Je to podobně zvláštní, jako když hledám jeho články v “nejlepším tuzemském firemním magazínu” a narazím na článek svého bráchy.
Všechno souvisí se vším.
Byly doby, kdy bych si bývala strašně ráda přečetla svý jméno pod nějakým článkem. Pod článkem v časopise, který normálně vychází, a ne v LITErárních noviNKÁCH. Přestože jsou (nebo byly) oficiálně registrované jako periodikum.
Teď…
Od doby, kdy jsem se pokusila něco napsat veřejně mimo tento blog, tohle relativně bezpečné místečko, kam chodí jen pár lidí a případné komentáře mimoňů se dají smazat, aniž by musely otravovat čtenáře a nutily mě reagovat… od té doby mě přešla chuť psát kamkoli cokoli, protože když něco někam napíšete, může to zkritizovat každý blbeček, který umí číst.
Třeba si to moc beru; ostatně, nemám ponětí, kolik chodí urážlivých dopisů, mailů či jiných reakcí blogerovi gočovi. Nebo bráchovi. Nebo jiným. Ale nějak nemám odvahu to zjišťovat.
Reálný život je ostatně něco úplně jiného, než maturitní písemka, kterou vám učitelé chváli čistě proto, že je to (relativně výjimečně) něco, co se dá číst. Schopnost psát s novinařinou souvisí jenom tak vzdáleně, jako inteligence s vysokou školou.
Nebudu to riskovat.

Jako obvykle jsme se nadšeně vyhrnuli z auta, nanesli tašky, přezuli se a sdupali po mlynářských schodech pozdravit se s prarodiči. V rychlosti jsem při cestě mrkla vedle schodů na mřížku nad plynovým kotlem, kde se ráda vyhřívala. Asi je venku, řekla jsem si.
Dole nás štěkotem vítal zakrslý zlatý retrívr, neboli voříšek Fifinka, a v závěsu i babička. “Kočička se nám ztratila,” pověděla hned nato a já čekala něco jako ‘od včerejška jsme ji neviděli’.
“Je to už měsíc,” povzdechla. “Byla těsně před okocením a jednou chtěla pustit ven a už nepřišla. Myslela jsem, že rodí u sousedů na půdě, jako obvykle; ale ten to tam prohledal, nasypal jí krmení, a ani po týdnu z něj neubylo…”
Hrnuly se mi slzy do očí. Lvíček se mě pokoušel utěšovat: “Třeba je v bezpečí, někde s koťátkama…”
“Přišla by si pro jídlo,” mávla jsem rukou.
“Mohlo se stát cokoliv. Kočky pořád někde couraj, v polích hodně couraj…” konstatovala babička a v mojí hlavě logický výčet narůstal: auta, děti házející kamením, jed na krysy, myslivci… “A Fifinka ji hledá. Chodí se dívat pod schody, a když řeknem “hledej Micinku”, běží nahoru k sousedovi, jestli tam není. Dobře rozumí.”
Jenomže celá (i když o psu postavy velškorgiho se to dá tvrdit jen špatně) Fifinka mi kočku Kotku nenahradí. Je to pes, a i když mi olizuje kalhoty mezi šprušlema židle, psem zůstane. Kotka byla nejhodnější a nejmazlivější kočička, jakou jsem znala, a s ideálním modem vivendi: půl života venku, půl života za pecí. Byla? Nebo mám napsat je?
Věřím na zázraky. Ale vesnická kočka devět životů spotřebuje poměrně rychle…