Quanti blog

Na jaře prý umírá hodně starých lidí – jejich organismus už nevydrží další přesun z období klidu do období aktivity, tepla a dlouhých dní. Naše spotřebiče sice nejsou takoví stařečci, ale po šestileté pračce odešla max. dvouletá varná konvice. Neměla pojistku proti zapnutí bez vody a zřejmě jsem ji vrátila na podstavec s omylem sepnutým vypínačem. Funguje teda, ale trochu se seškvařila a upřímně řečeno, bez pojistky už nic nechci.
Kromě těchto elektrických jsou i další (menší) fyzické škody: v práci mi někdo naťuknul hrníček, dárek od Lucky, ke kterému mám doma ještě (teď už nepotřebnou) pokličku a sítko na bylinky. Tak jsem si uvařila čaj do erárního a chtěla si pustit Hymnu velkého kola. Hopla – „formát audio není podporován“, jenom na té jediné písničce… asi se mi musel ten soubor nějak zkorumpovat.
Všecko se dneska rozbíjí, i moje vyhlídky na zajímavý kus práce, který jsem měla dostat, ale nakonec se dělat nebude, a jiný kousek kreativního jobu, který mě vytrhl z letargie, po pročtení vypadá tak, že titulky jsou dodané a text dodají, až uvidí první náhled. Ale ponořím se zpátky do Copywriter’s Handbook a nebudu si stěžovat. Mám občas i zajímavé věci ke korektuře, jako anglický letáček, z kterého někdo spolykal tečky za větami, což mě ze začátku poněkud zmátlo. (To, že to považuju za zajímavé, dost vypovídá o tom, jak vypadá moje ostatní práce.) Kolega, jehož počítač slouží jako jukebox, dneska hraje poměrně pěkně (teď Priessnitz), takže nálada je jakžtakž.
Chtěla jsem udělat příspěvek s vtipnými útržky dialogů, z domova i z práce. Bohužel velkou část prostě zapomenu, i ten, který proběhl ráno v autě, a ty, které si napíšu, po pár dnech zas tak extravtipně nepůsobí, tak vás radši ušetřím. Možná se radši v blízké době zase mrknu do statistik vyhledávání… :)

Při googlení zas nějakých zkušeností k pračce jsem se dostala na nějaký „maminkovský“ diskusák a při prolítání diskuse narazila na příspěvek, že něčí tchyni se nelíbí udržovat „ježíškovskou legendu“ a zvát Mikuláše s čertem (4letému dítěti), protože je to lhaní a když dítě učíme, aby nelhalo, nemůžeme mu sami lhát.

Dotyčnou paní bych docela ráda kopla do úsměvu. Co by vyrostlo z dětí, které by nevyrůstaly v zázemí magického světa, kde existují čerti, víly, přemisťování a hračky v noci ožívají a mluví spolu? Děti moc dobře chápou, že to není lež (a pokud by byla, museli bychom zakázat všechny pohádky, protože draci jsou taky vymyšlení, sudičky neexistují, možnost zakletí je lež…). Zprvu to prostě nerozlišují, a jak vyrůstají, chápou víc a víc, že v reálném světě se tyhle věci dít nemohou, ale neznamená to, že „někde jinde“ taky ne. Já ještě tak v osmi devíti letech věřila na kaňku do pohádky a Arabelin prsten – no proč sakra ne? ;) Jenom mám zkrátka smůlu, že ke mně se podobné gadgety nedostaly.
Děti by měly žít v pohádkovém světě. Jako já ;)

Nebo by aspoň měli. Bylo by to tak lepší.
Mladá fronta DNES přišla na způsob, jak levně a bezpracně zaplácnout pár stránek v každodenní snaze “co narvat do novin, aby se naplnil rozsah”. Dáme prostor studentům, budoucnosti národa. Kupuju MfD jen občas, pravidelně ve čtvrtek (Magazín má nejlepší poměr cena-obsah-vzhled mezi současnými TV programy) a někdy v pondělí, občas i v pátek. Vždycky tudíž zapomenu na tuhle příšernost a než mě stihne varovat aspoň žluté logo s perem, začtu se do některého z těchto paskvilů.
Ačkoli si studenti patrně myslí, jak nejsou originální, článek se obvykle nese na některé z těchto vln:

• “No tak já vlastně nevím, co si o tom mám myslet, když tihle říkají, že je to dobře, tak to možná bude dobře, i když jiní říkají něco jiného a možná mají také pravdu.”
• Úžasně originální a vtipná alegorie typu karneval zvířátek nebo Bush prodávající u McDonalda.
• “Noviny nečtu, protože mě to nezajímá. Co potřebuju, dozvím se na netu, nějaká traumata rodičů vyměněných dětí jsou mi šumák a papírové noviny jsou stejně zastaralé.”

Když už dávat v novinách čím dál větší prostor někomu, kdo už z principu psát nemůže umět, protože k nějaké aspoň trošku seriózní publicistice se každý musí vypsat, a to převážně přes články typu, že v XY hořel kravín, mohly by do novin psát možná radši prvňáci. To by mohlo být aspoň k pobavení.

Update: Shodou okolností jsem tenhle příspěvek napsala ještě předtím, než jsem se dostala k dnešní MfD. S ulehčením jsem se dozvěděla, že dnes fušovali studenti do novin naposledy - a s hrůzou, že další kolo se plánuje na jaro. Buď si budu muset do té doby najít lepší TV program, nebo se přinutit novinovou část čtvrteční DNES vyhazovat bez otevření…

Neptám se. Schválně.

Vím o vás, samozřejmě. Z komentářů, zpětných linků, ze statistik. Faktem nicméně zůstává, že psát pro lidi, musela bych to dávno zavřít.

Ale já nepíšu pro lidi, no. Píšu pro sebe. Kdyby mě nečetl vůbec nikdo, přestalo by mě to asi bavit dřív. Přesto se neubráním závisti - co mají všechny ty čtené, co já nemám? Píšu špatně? Nudně? Není o mně vědět?

Všechno. Částečně tím, že jsem zdrhla z Bloguje, když ještě neumožňovalo moderaci komentářů před zveřejněním. Částečně tím, že nemám problémy se sexem, ženskými, chlapy, dětmi, fotbalovým týmem, psychickým vyšinutím, drogami či alkoholem (a když mám, tak o nich nepíšu). To první nedokážu posoudit.

Netoužím stát se hvězdou blogosféry a nehodlám se kvůli návštěvnosti vdávat za muslima nebo pracovat v blázinci. Nemůžu ale ani přestat. Baví mě to. Jsem na psaní svým způsobem závislá. Jenom přemýšlím, co s tou svojí grafománií dělat - bylo by hezké, kdyby byla aspoň nějak usměrněná.

Za poslední tři roky mi ale vyšel článek pouze v posledním čísle časopisu FFakt, a to byla kraťoučká recenze na WPP. Honorář autorský výtisk. (Tři roky předtím jsem psala do LitENek s obdobný výsledkem, pouze větší potištěnou plochou ;).)

Nenapadá vás někoho nějaká užitečnější forma terapie, než takovýhle blog?

Otevřením jsem rozezněla zvonek nade dveřmi a přitáhla tak k sobě zvědavý pohled trafikantky. “Dobrý den,” pozdravila jsem a zároveň už skimovala vitríny, protože nesnáším stát sama v malém krámku a vybírat, zatímco obsluha stojí a napjatě čeká, co bude. “Máte ten speciál Katky?” ptám se nakonec, protože z časopisů koukají převážně jenom kousíčky. “Myslíte to cukroví?” vytáhne paní šuplík zpod pultu a položí na sklo to, kvůli čemu jsem se odhodlala vstoupit do trafiky, kam obvykle nechodím, protože většinu srdci milých tiskovin pořídím buď ve své oblíbené trafice u metra, která má tvar nudle a tudíž se necítím při vybírání tak pozorovaná, nebo v regálu s časopisy v Bille, teď jsem ale neuspěla ani v jednom případě.
“A ještě Gurmána,” poprosím, protože ten měl taky na obálce první várku kulinářských Vánoc.”
“Čtyřicet devět… a pečení může začít,” mrkla na mě postarší trafikantka, na které bylo vždycky vidět, že tahle práce je pro ni přímo posláním, protože aspoň půlku produkce periodik podle mě zvládne přelouskat sama.
“Nojo,” usměju se. “Ono tam sice stejně nebude nic novýho, ale člověku to nedá.”
“Ale třeba jo! Vidíte, taky každej rok neodolám… to jsem ráda, že v tom nejsem sama.”
Uložila jsem kořist do tašky a zacinkala na odchodu. Pravý důvod, proč mám radši “samoobslužné” trafiky, je v tom, že téměř u všeho musím vidět aspoň obálku, ideálně i obsah, protože si nechci zaplavovat byt časopisy, které notabene ani nechci číst. “Věrnost značce” u mě funguje stoprocentně snad jenom u Apetitu; a i tam je lepší se přesvědčit ;). Jinak bych podobné spiklenecké rozhovory mohla mít i častěji.
Po cestě jsem uvažovala o tom, co jsem jí neřekla, i když jsem mohla; byly jsme tam samy. Že speciály nakupuju od druhého říjnového týdne s nadšením, ale přítomost dvoustránky s cukrovím v týdeníku, jako je Katka, mě trochu zaskočila. Hlásala “vánoční cukroví nanečisto” s deklarovanou výdrží kolem 4-6 týdnů.
“Jo, to určitě,” zabrblala jsem si. Dvakrát víc patlání, dvakrát víc nákladů a dvakrát víc kalorií, jenom aby se mohlo “slavit” nadvakrát? Tůdle… ale když jsme byli v úterý v Hostivaři, nestačili jsme zírat: regály plné kolekcí, adventních kalendářů… a kdyby jenom to, ale po chodbách chodili lidi s kolekcema a děti s advenťákama v ruce, asi budou mít dva, jeden za listopad a jeden za prosinec (tak dlouho to, předpokládám, nevydrží nenačnout). Fakt, vystrčte to do výloh, kdy chcete, a lidi to prostě koupí. Ale dvě várky cukroví?
“Já bych se nebránil,” nechal se slyšet Lvíček.

Moje skorotchyně by mě za tohle asi něčím praštila, ale já už se prostě zas těším - na brzké stmívání, na světýlka, řetězy žároviček, na sníh, rukavice a svařák na vánočních trzích, na balení dárků. Blázen, ta ženská, řeknete si. Asi jo, no :).
Už mám doma dva vánoční speciály, za které mi - zřejmě už ve vánočním duchu - včera odpustil můj trafikant čtyři koruny.
“Já vám budu muset dát tisícovku,” přehrabávala jsem se v kapsičce na drobné.
“A kolik toho máte? Pět padesát? Tak mi to dejte,” vzal mince a padesátikorunu místo požadovaných 59,50.
Dneska jsem tam cestou na studijní skočila zas a za Katku mu dala patnáct korun - takový lidi si musím oprašovat :).
Je strašlivý, kolik má člověk jako nezaměstnanej práce. Dneska jsem byla na studijním pro papír, že jsem dostudovala, aby měla mámina účtárna doklad, protože kdybych nedodala potvrzení o studiu a bylo to z důvodu nedostudování, mamině by počítali výhodnější daně jenom do září včetně, kdežto s papírem to bude do října. Jestli tohle není byrokracie, tak už nevím co, plus jejich účetní je natolik hysterická, že to nemůže počkat do prosince, kdy dostanu diplom. Tak jsem se nechala bábou na studijním, o které jsem doufala, že už ji nikdy neuvidím, ještě jednou bonusově seřvat, že dost rychle a přesně neformuluju svůj požadavek a že nemám index, takže vona to bude muset celý vopisovat. Později jsem si od své potenciální zaměstnavatelkyně vyslechla, že nechápe, proč mě tam poslali, když ta pozice je už asi týden pozastavená. A pak jsem v Bille mezi rohlíkama řešila s jiným potenciálním zaměstnavatelem (tentokrát nikoli via pracák), kdy mám čas na schůzku.
Proto ani nebloguju. Ale občas mi to nedá :).
A pokud byste se mnou náhodou někdo sdílel stejný záchvěv předvánoční nálady, zaskočte na vanocnidarky.cz - je to skoro tak vánoční, jako kdybych to dělala já ;).

“Tak to by mi stačilo, a teď bychom měli jako komise ještě jednu otázku,” pravil vedoucí katedry. “Myslíte si, že je sex volnočasová aktivita?”
Nemohla jsem, než se začít smát. “No… tak já bych řekla, že jo… ale že se to může s věkem změnit.”
“Změní se to,” potvrdil, a to už se smála celá komise. “Ale to jste asi nechtěla slyšet.”
Ještě celá rozchechtaná jsem vypadla na chodbu, kde čekal Lvíček. A za pár minut si vyslechla, že jsem obhájila diplomovou práci na výbornou, otázku obecnou na výbornou, otázku aplikovanou na výbornou a otázku volitelnou na výbornou, celkově prospěla. (Nenabídli mi nicméně, abych pokračovala dál, což mě trochu urazilo, když jsem se dozvěděla, že dvěma z ostatních to nabídnuto bylo, ale oba byli Antropologovi diplomanti, tak možná proto. I panáka mi nabídli až hodnou chvíli poté, co Antropologovu diplomantovi. Co víc by po mně, než absolvování pětiletého oboru za tři roky, samých jedniček u státnic a těsného úniku vyznamenání vinou Antropologovy trojky u postupek - neříkám že nezasloužené, ale co je při jeho náladovosti taky zasloužené - mohli chtít?)
A teď - nevím. Pořád mi úplně nedochází, co se děje. Jediné, co přišlo, bylo určité satori (jak to nazval spolustátník) po vytáhnutí otázky - vědomí, že s těmi posudky, co mám, už to prostě udělám, a potom pocit, který už znám ze střední - určité “vystrnadění” z prostředí katedry, ten pocit, že už žádná vyhláška, žádný rozvrh, žádná vývěska konzultačních hodin už se mě netýká. Jinak nic.
Ale nejspíš mi to časem dojde.

Přivažte si ruce k tělu - podle “odborníka” z časopisu Hattrick i podle soudního znalce nemůžete ani mávnout rukou, aby to nebylo hajlování, a to ani když vás vůbec nenapadne, že by to hajlování mohlo být. Ale kdepak, dostalo se to do médií, a aby lidi neprotestovali, že “hajloval a nebyl potrestán”, byl potrestán někdo, kdo udělal gesto, které za á nevypadalo jako hajlování a za bé nebylo míněno jako hajlování. Větší absurdistán vidím málokdy. Naprosto se ztotožňuji s prvními dvěma reakcemi v diskusi u článku Deníku Sport (pro jistotu překopírovávám, kdyby se to někomu znelíbilo):

---

Hajlující Horváth
Autor: kopas | přidáno: 11:52, 7. 9. 2007
Pánové novináři, vy prostě musíte mít senzaci za každou cenu. Horváthovo gesto zcela určitě nebylo míněno (a ani tak nevypadalo) jako hajlování. Prostě Pavel uklidňoval davy a gesto sice mohlo vypadat pro toho, kdo chtěl aby tak vypadalo(!) jako hajlování, ale tak by vypadal i kněz, který dává požehnání svým ovečkám. Tak teď do kostela a napařit každému faráři pokutu nebo sebrat kadidlo. Nemáte dojem, že jste trošku paranoidní? V téhle zemi existuje pár desítek, možná stovek idiotských nácků, kteří skutečně umí hajlovat a dělají to s přesvědčení, aby provokovali a protože touží po konfliktu. Pánové a dámy prominou, ale takhle Horvátha i přes jeho temnou slavistickou. minulost (to byl vtip) prostě nevidím. Ti strejčkové kolem disciplinární komise se řídí heslem “každé kilo milo” to je na bíle dni. Trestejte, ale jen když to má důvod!!!

Hajlování?
Autor: J.Kantová | přidáno: 12:09, 7. 9. 2007
O tzv. “hajlování” - neboli římský pozdrav, se v žádném případě nejednalo.

Na videozáznamu má Horváth zvednutou pravici pod úroveň ramene a mává rukou nahoru a dolů, spíše jakoby říkal: “Dejte už si pokoj, chlapi!”.

Navíc se dívá směrem do hřiště, na opačnou stranu, než zvedá paži.

Římský pozdrav má své nezaměnitelné atributy - ruka zvednutá do výše očí, nebo výše a pohled směřuje stejným směrem, kterým je zvednutá ruka!

Odbornost “experta” který posoudil gesto p. Horvátha jako římský pozdrav, čili “hajlování” je nulová, kontraproduktivní a dělá se hezkým před pisálky typu J.X.Doležala, Rejžka a jim podobných.
Jde o účelové tažení proti Spartě - a to jsem Slávistka, prosím.

---

…takže, až budete někdy v záběru kamer nebo na veřejném prostranství, dejte si pozor, abyste neodháněli komára nebo se nenatahovali na větev pro jablko. Radši si přivažte ruce k tělu.

“Dostudováváš v nejlepší možný době,” řekl mi táta v úterý u kafe, na který přišel o tři čtvrtě hodiny později. Kvůli výlukám.
“Nejsou lidi.”
No, nejsou. Ale taky jak kde. Nejsou zubaři, nejsou vývojáři, nejsou manažeři a obchodníci. Ani jedno z toho nejsem. Místo v kultuře, popřípadě někde v mém bývalém oboru, oblasti češtinářské a literární, je buď mizerně placené, nebo naplněné nějakou ubíjející organizačně-administrativní nudou. Anebo není volné.
Největší problém je, že nevím, co vlastně chci, což brzdí možnost shánět si místo i sama, mimo inzertní servery. Čekám, že na něj natrefím a ono mi cinkne do nosu, podobně jako moje brigáda před rokem a půl. V praxi už jsem ale pozbyla tu krásnou dětskou víru, že si najdu vyhovující inzerát, pošlu tam CV, oni mi odpoví, smluvíme si pohovor, na jehož konci mi nabídnou dvakrát až třikrát víc, než za kolik bych tam byla ochotná pracovat, a podepíšeme smlouvu. Všechny dosavadní pokusy (kterých nebylo, pravda, příliš,když budu volná až v listopadu), které neskončily už u bodu 1, skončily pravidelně u bodu 3, s výjimkou jednoho, kde mi jen řekli, že volám moc brzo (až příliš zajímavé místo, no ;)) a že se mám ozvat tak v září. A do toho Lvíčkovi napíše headhunter z Graftonu, že našel na jeho stránkách CV a rád by si s ním popovídal.
Prý bych si mohla otevřít zážitkovou agenturu, navrhnul mi Lvíček, když jsem ho na naše tříleté výročí vzala včera do Šárky, kde proběhlo naše první rande, a spojila to s piknikem. Ale to by nedopadlo dobře - jednak nejsem schopná doma pracovat efektivně, jednak nejsem organizační typ a jednak bych se nejspíš neuměla vcítit do vkusu cizích lidí. A taková finanční zodpovědnost za to, jestli se někomu bude můj program líbit, to je něco, čeho bych se nerada dožila ;)) No a v neposlední řadě, já si totiž nejlepší zážitky, jako třeba když nám v Šárce proběhly pár metrů před nosem přes cestičku dvě srnky, hamounsky syslím pro sebe ;)

co se s náma stalo o půlnoci ve vsi vzdálené od domova dvě hodiny jízdy stříbrnou škodováckou Popelnicí, jak zní celé jméno Evangelíkovy plynové Popelky. Škodouky, jak by řekl s patřičně pohrdavým výrazem Lvíčkův slovenský exkolega, kterého pro účely blogu nazývám Mravec (naštěstí o něm nic netuší, protože jeho slovenská národnost, napoleonská výška a cholerická povaha dávají dohromady dost výbušný koktejl). Mravec má bavoráka (bávo pro socky, tvrdí prý Evangelík, a já to nejsem kompetentní hodnotit, protože mně se bávo nelíbí žádný) a o tom, za jak dlouho by tu trasu zvládnul on, se nebudu rozepisovat, protože přece jenom nevím, kdo, kdy a kde tuhle stránku může zindexovat :).
Mravec s námi na svatbě ale nebyl a tak nás nechám trčet ještě aspoň do zítřka v orlovně, protože teď už je na tak pěkné líčení nočního safari moc pozdě. Teď jsem jenom chtěla napsat, že mě článek na lupě přivedl na jednu věc. Kolik je u nás vlastně tak zhruba blogů?
Na bloguje.cz (jsem lina linkovat) je v téhle chvíli 7771 blogů, a jelikož neaktivní se po čase mažou, většina z nich tak bude docela udržovaná. Podle onoho článku na lupě, rozhovoru s Michalem Illichem, je jich na blog.cz ale celých 600.000 blogů (!), z toho zhruba polovina aktivních. (Koukala jsem i na sblog, ale tam nejsou statistiky veškeré žádné.)
Nevím, jestli to není překlep, protože si v naší pidizemičce prostě neumím představit půl milionu blogerů.
Každopádně, i když jsem si o tom svém nikdy nemyslela naprosto nic světoborného, aspoň jsem ho brala za takový vizitníček, že ráda píšu, že mě to bavi a že to snad trochu i umím. Teď mi došlo, že blog nic takového neznamená a že mnohem spíš než forma “nezávislé publicistiky” to je prostě místo, kde má doslovně každá puberťačka svoje extrahustý empétrojky, drby o Olsenkách a odkazy na stránky o celebritách, pospojované nicneříkajícími frázemi “kdo klikne, neprohloupí” a “papáček a zase se někdy vraťte”.
A v určitým smyslu mě to trochu dožírá.